X factor

S vědomím, že moje (už tak nízké) společenské mínění, které u vás mám, klesne po tomto článku až na nulu, se dobrovolně přiznávám: Ano sledoval jsem včera X factor. Bylo to ale z čistě studijních důvodů. Studuji totiž, jak hluboko klesla kultura v českých luzích a hájích. A že je to sakra hluboko... Hned od první chvíle na mě padl nesnesitelný dojem, že se jedná o superstar 4. V podstatě stačilo na modré plakáty přilepit velké X, vystřídat připlešlého Hejmu za plešatějícího Jandu a sehnat tupé stádo lidí s „X factorem“ (dále jen X-mani) a mohlo se začít. A rovnou pěkně zvostra. Hned při pohledu (a následném poslechu) prvního X-mana jsem se málem zadusil hašlerkou. Pohlaví, věk ani domovskou planetu tohoto stvoření jsem si nedovoloval odhadnout. Vypadalo to, jako by sem zabloudil komparzista z natáčení nejnovějšího Resident evil. To jsem však netušil, že za chvíli má přijít něco daleko horšího. A to nemyslím Leoše. Když jsem totiž hašlerku úspěšně vykašlal, na scéně se objevil někdo, koho nemůžu popsat jinak než slovy „satanistickej jehovista“ anebo „totální blb“. Co mě na něm však vyděsilo víc než jeho předpovídaný brzký konec světa, bylo místo jeho bydliště – totiž Rohle. Dědina sotva 10 km od mojí malebné vesničky. Popravdě - pár lidí vodsaď jsem již měl tu čest poznat a tak už se nedivím, že právě tenhle týpek se má stát starostou. Jinak po těchto zkušenostech jsem již byl připraven na všechno, a nepřekvapilo by mě, ani kdyby se mezi soutěžícími objevil někdo tak nemuzikální jako je Karel Gott. Ale abych jen nekritizoval. Moc se mi líbilo, jak všichni na povel zvedali ruce do tvaru písmene X jako cvičené opičky – to jistě mělo svědčit o oné osobitosti, nezaměnitelnosti a originalitě lidí s „X factorem“ kterou mi Janda před dvouma tejdnama v televizi sliboval. Když nepočítám reklamy, tak za největší kulturní zážitek považuji dva desetivteřinové sestřihy v nichž zazněli mojí milovaní Rammstein a System of a down (myslím to upřímně). Asi se teď divíte, proč jsem tedy hned po první reklamně nevypnul televizi. Divím se i já. Možná to bylo němým úžasem nad odvahou některých zúčastněných, možná leností mně vlastní. Každopádně po ukázkách z příštích dílů jsem se rozhodl, že si je nechám ujít. Jak se říká: Co oči nevidí, srdce nebolí.