Takové normální ráno

Krize, napadne mě při pohledu ráno do omšelého zrcadla v koupelně. Když pominu fakt, že se mi při nešťastném vstávání povedlo zničit budík, a sice když ta odporná bestie zazvonila, já ji popadla a pootevřeným oknem vyhodila na ulici. No což, i nehody se občas stávají, že?
Když tak hledím na svůj odraz, zdá se mi, že jsem úplně mimo. Zplihlé vlasy? Zbrusu nový pupínek na nose? Kruhy pod očima? Zbytek rozmázlé řasenky? Vždyť ani hollywoodské hvězdy se nebudí dokonalé. A místo toho, abych okamžitě do jedné ruky popadla korektor a do druhé hřeben a snažila se zamaskovat to své druhé já, s klidem, jaký u sebe nacházím jen málokdy, zamířím do kuchyně udělat si porci ranního čaje. A jelikož jsem nejspíš vstala z postele levou nohou napřed a pravou zapomněla kdesi v teplých peřinách, nejenže se přímo ukázkově opařím, ale když už je horká voda bezpečně v hrnečku a začíná měnit barvu, místo cukru do ní nasypu pořádnou dávku soli. Den blbec, fakt!
Za pět sedm vyletím, jako by mě bodla vosa. Jsem to ale hlupka! Tentokrát to vezmu smykem, přičemž si jaksi trochu prohrábnu to vrabčí hnízdo na hlavě, stěží se stihnu obléknout ( To, že se napoprvé navlíknu dvě liché ponožky, se nepočítá ) a už už bych mohla být hotová, jenže se z půdy ozve dotčené mňoukání naší rozmazlené kočky, jenž tam včera večer zaběhla a až doteď odmítala vylézt. Na palici!
,, Nesnáším tě,“ sdělím důležitě tomu chlupatému tvorovi, když osvobozen proběhne kolem mě a nedočkavě se vrhne ke své misce. To, že mi mezitím ujede autobus, kočku jaksi nezajímá, ba se nenamáhá projevit ani trochu vděku.
Když se pak pět minut po osmé objevím ve škole, kam mě musel nakonec hodit nadšený brácha, jemuž fakt, že jsme se museli dvakrát vracet, nejprve z důvodu, že jsem na svou pouť vyrazila v domácích bačkorách s králičími oušky, a podruhé kvůli zcela prosté věci, a sice, že do školy jedu, ale nějak jsem si při tom všem shonu neuvědomila jeden dost podstatný problém, že moje taška s učením leží stále u psacího stolku v mém pokoji, bez čehož jaksi do toho našeho ústavu nemůžu, také dvakrát nepřidá. Když se daří, tak se daří!