Kde domov můj aneb Tam, kde bydlím

Tam, kde bydlím, nebo spíš abych byla přesnější - tam, kaj bydlim, to každopádně nevypadá jako z obálky realitního magazínu "Stěhujme se SEM". Od obou autobusových zastávek i dvou šedivých místních základek je cestička k mému domovu pokrytá dostatečně silnou vrstovou žvýkaček, nebo aspoň byla, teď je dlažba nová, červeně a /jako tradičně/ šedě provedená a ochcané patníky, o které bych si denně rozbíjela hubu a dělala červené dlažební kostky ještě červenějšími, se už tady nevyskytují tak často, na což pejsci všech velikostí i barev, ochuzeni o své toi-toi samozřejmě nespokojeně poštěkávají.
Přestože se nejbližší okolí kolem našeho paneláku dá nazývat vyhnaništěm, autobusové spojení je tady převelice výtečné a místní si nemohou stěžovat, už jen z toho důvodu, že obě autobusové zastávky se nacházejí nečekaně blízko tří paneláků Jedlovky /to jest naše ulice/.
Na první pohled dost neestetický dojem, který v cizinci vyvolávají tři dvanáctipatrové šedivé domy, se může ještě prohloubit, pokud si cizinec zacpe nos, projde kolem pozvraceného kanálu po levé straně vchodu domu číslo 2, pomocí čipu /ach! jaká vymoženost na zdejší poměry!/ otevře dveře a nakoukne do chodby vedoucí k výtahům. Přízemí sice vypadá jako přijímací salonek v luxusní vile, ale jen pokud si odmyslíte to cosi páchnoucí a hnědé, rozmatlané po celé podlaze, kapičky krve kolem toho, vysypaný květináč a poplivané nápisy na dveřích obou výtahů. A myslím, že ve zbývajících panelácích to nevypadá o moc líp.
Uprostřed všech tří paneláků se kupovidu nerozkládá parkoviště, jak tomu bývalo ještě před šesti sedmi lety, ale dostatečně velký plác s pár zakrslými stromky /které tady nemají šanci na přežití/ a pochopitelně několik laviček. Ty jsou kteroukoli denní i noční hodinu okupovány zdejšími desperados a ti, co mezi nimi mají nějaké odpůrce, mají občas problém se dostat domů aniž by si vyslechli nějakou šťavnatou narážku či urážku.
Nechybí ani dva obchůdky /na vesnici by to nazvali koloniály/, z toho jeden předražený a druhý zase skoupý na slušné zacházení, o pozdravu ani nemluvě.
Nebyli bychom správné zapadákovské sídliště bez dvou všestranných hřišť, jenž jsou jen tak trochu zdemolována k obrazu mládeže. Například kousek betonového ohrazení plní funkci městské nástěnky /či jak se tomu nadává/, s tím rozdílem, že místo vyhlášek primátora se zde dočtete že Michala je pěkná pi** a že Pepa D. má malýho ptáka. Nakonec, proč ne, člověk musí být v obraze, že ...
V létě se mi při každém návratu ze školy skýtá pohled na bachratou sousedku z prvního patra, lebedící si na balkoně a živě debatující s mládeží pod okny. Kolem tří věžáků krouží na kolech či skejtech malí sprostí smrádci a na lavičkách /zrovnach těch nejbližších mému vchodu/ vesele vykuřují mí bývalí spolužáci a aby jim z padesátky cigaret denně nevyschlo v krku, nikotin splachují levným krabicovým, nejlépe červeným, neboť z bílého by se prý zblil i rus.
Jiný by se tady zbláznil, tedy pokud by mezi místní sebranku nezapadl, ale já už si za těch pár let docela zvykla a vím, že i tady se da mezi červivými jablky najít chutné ovoce a svět z betonových krychlí končí hnedka pár metrů za paneláky, v lesích, vedoucích do Orlové, Petřvaldu, nebo prostě do lesa ... ;)