Plesnivá pravda o tělocviku

.
.
Plesnivá pravda o tělocviku
.

Přibližně čtyřikrát během školního roku mám tu čest prohlásit větu, jež na mě ihned strhne veškerou pozornost a obdiv mých spolužáků i spolu s jejich výrazy blažené úlevy:
„Dneska jsem si přines čistý triko na tělák.“

Všichni hoši si zřejmě moc dobře uvědomujeme, o čem je řeč. U dívek bych o tom ale mohl pochybovat; ony si totiž sice nosí do školy čisté věci na tělocvik přibližně osmnáctkrát týdně, jenže ve skutečnosti prakticky vůbec nikdy necvičí! Pokud nějakým omylem zrovna neproklábosí celou dobu nad novými drby, tak buď jako sekta v kruhu nedůvěřivě ďoubají do volejbalového míče, nebo s nějakou výmluvou hodinu úplně vypustí.

(To samozřejmě neplatí o všech dívkách, jedná se o jejich pouhý zlomek; asi tak o dvě poloviny.)

Přesto se jich toto téma blízce dotýká, obzvláště pokud hovoříme o zdravotní stránce člověka. Například když se po hodině tělocviku dusí v lavicích pod náporem ponožkových výparů z nohou chlapců sedících za nimi („Ten smrad je každej tejden horší a horší…“).

Zároveň chci ale dívky co nejdříve varovat, ba dokonce jim doporučit, aby tento článek přestaly číst kvůli dávivé nechutnosti jeho reality, již zde budu naprosto otevřeně líčit.

Kluci si již od dětství díky své zvídavosti pěstují sklony k vědeckému bádání. Já a můj kolega, s nímž sdílím skříňku, jsme se tedy před Vánocemi rozhodli uskutečnit experiment na základě teorie sloupkového systému Davea Barryho - slavného fejetonisty a bojovníka za práva chlapů:
Špinavé oblečení vrstvíme do komínku tak dlouho, až na nejspodnější oděv začne působit tak veliký tlak a teplo, že usmrtí veškeré bakterie a nečistoty - a prádlo je opět čisté!

Prostředků jsme měli na dně skříňky víc než dost – několikero tlejících bot, dvoje kalhoty a asi čtyři plesnivějící trička. Počty si nejsem jistý, poněvadž oblečení se slepilo v jedinou hmotu, jež zapáchala a začala nabývat zbarvení bramborové kaše. Moje staré tenisky to zřejmě rozleptalo; už jsem je nikdy neviděl. Na hromádku této hmoty jsme tedy ve jménu vědy dál pokojně kupili další špinavé věci.

Jenže pokus skončil fiaskem; interiér skříně postupem času nabýval vzezření jihoamerické džungle; stěny pokryl mechovitý porost, rostly zde houby a plazily se slizké liány. Skříňku pohlcovaly nové bakteriologické kultury a pomalu ji rozežíraly. Když už jednoho dne byla díra vypálená v rozkládajících se dvířkách tak veliká, že nebylo nutné je otevírat, připustili jsme teoretickou možnost obstarat si zase jednou čisté věci na tělocvik.

Ale všechno se nakonec začalo ubírat zcela neočekávaným směrem. Nové páchnoucí formy života jsme si brzy zamilovali, protože:
1) Jsou výbornou zbraní na odrážení soupeřů při basketbalu.
2) Jsou účinným izolantem nechtěných lidí.
3) Mají úžasné demoliční účinky.

Máme totiž tajný plán: Poté, co ony živoucí organismy úplně pohltily naší skříňku, začaly obsazovat i kóje vedlejší. A pokud se budou takto rozrůstat i nadále, uchvátí a rozloží zanedlouho kompletní základy této školní budovy a dílo bude dokonáno. Kluci mají již od dětství sklony k vědeckým pokusům…

A proto si hýčkejte své špinavé cvičební úbory; skladujte je v temných skříních, hromaďte je a vychovávejte. Pokud se sjednotíme, už nás nic nezastaví. Nedivte se tedy, až příště budu zase cvičit v tom špinavém, smrdutém a zelenajícím triku.
Ve jménu vědy. V zájmu nás všech.