Ekologem i přes bolavé klouby

Před týdnem jsme dopoledne jeli s mat a ot do Bruntálu na zámek, neboť jsem se už cítila kulturně vyprahlá a mimo to zámky miluju. Když pominu to, že se neskutečně ráda vozím v autě a že mě to kodrcání přivádí málem až k extázi (a taky mě uspává), cestu autem obohatil i výjev za sklem, tedy na ulici někde na kraji Ostravy.
Museli jsme zastavit na červenou, bezděčně jsem koukla z okna, a co to nevidím. Štramácký stařík v zeleném kabátě a vyšívaném klobouku třímal v ruce velký sáček plný odpadků a neustále přihazoval další. Možná je to tím, že jsem měla po krámech, ale nekecám, když řeknu, že mě to neskutečně dojalo, hlavně když jsem viděla, JAK stařík odpadky sbíral. Já, když potřebuju něco zvednou ze země, si k tomu kolikrát musím dřepnout, a to mi je prosím šestnáct pryč, ale ten dědeček, kterému mohlo být dobře osmdesát, se pro ten bordel na zemi, který ani nenadělal on, normálně sehnul, přestože mu muselo řádně lupnout v kříži a v kolenech.
Jaktože my, mě nevyjímaje, se přes všechny ty sliby o čistší a ekologičtější budoucnosti nestaráme o to, jak naše okolí vypadá a jak mu škodíme, a tamten starý pán, kterému, když to řeknu hnusně, už může být jedno, jak to tady za deset dvacet let bude vypadat, namáhá své stařičké klouby kvůli pár papírkům? Možná, že kdybychom se takhle zachovali aspoň několikrát do roka všichni, nemuseli bychom se nejisté a nečistě se rýsující budoucnosti obávat...