O Červené Karkulce

Krásné, horké, letní odpoledne. Klídek, pohoda, lehárko, žádní zákazníci. Vychutnáváme si s kolegyní sedící naproti mně kafíčko, užíváme klidu a klábosíme o všem možném.
Ve dveřích pošty tiše stanul malý, drobný, usměvavý mužíček v nažehlených montérkách.

Přívětivě jsem na něj pohlédla: „Copak byste si přál?“

Mužík se mile usmál a bezelstně odvětil: „Pohádku.“

Nevím co mne to v tu chvíli napadlo, ale věděla jsem, že ho nechci zklamat.
Za sklem se na mne upíraly dvě dobrotivá očka – trpělivě vyčkával a já spustila:

„Šla Karkulka černým lesem,
číhal na ní vlk,
olizoval mlsné vousy,
natahoval krk.

Co to neseš Karkuličko
Ve svém košíčku ?
Kytičku a bábovičku
Pro svou babičku.

A dál si to nepamatuju, stačí?“

Mužíček zakýval hlavou, kouzelně se usmál od ucha k uchu, položil na okénko kytici orosených aster a byl pryč.

Otočila jsem se zpět na kolegyni, která jeho přání neslyšela a teď zírala bez dechu přes stůl. Pak jsme se obě hurónsky rozesmály.

Vzápětí dorazila na poštu splavená postarší paní:
„Prosím vás, nebyl tu takový malinký starší pán v montérkách ?
Já jsem z Janova z ústavu pro postižené a jdu s ním na hřbitov, zapovídala jsem se a on mi utekl.
Je jako malé dítě, kde ho teď budu hledat,“ lamentoval téměř plačíc.

Vrátila jsem paní kytici aster a nasměrovala ji směrem ke hřbitovu.
Odklusala horkým odpolednem dolů náměstím za oním dobrotivým dospělým děckem.
Dodnes mám na rtech úsměv, když si na ty dva vzpomenu.