Šmarjá! Tma!

Fakt neznám nic lepšího, než je zhasnout a v dusném pokoji, v němž mimochodem ležíte úplně sami, pozorovat vynořující se stíny, které najednou k vašemu obrovskému údivu k ničemu v pokoji nepatří, a chtě-nechtě si vybavovat celou filmotéku hororů, které jste kdy viděli.
Zvlášť, když se bojíte tmy. Lahůdka.
Víte, léto má tu nepříjemnou vlastnost, že je děsný hic nejen během dne, ale i po celou noc, a já mám tu nepříjemnou vlastnost, že pokud mi není dopřána ke spánku naprostá tma, ticho a teplota umožňující normální život bez dušení, tak prostě neusnu. A jelikož mi (krom té strašné tmy) bylo minulou noc všechno odepřeno, měla jsem cca od půlnoci dostatečný prostor jen tak naprázdno ležet, koukat na vynořující se stíny, které k mému údivu najednou k ničemu nepatřily... však víte.
Když pozdní odpoledne strávíte s Vřískotem a tunou jídla, není zas až tak udivující, že pak budete mít těžké sny. Po tom, co jsem se po pětiminutovém spánku probudila ze snu, v němž jsem nejdřív figurovala jako lstivý mušketýr a poté nabrala podobu lišky mizící v keři, nebyla jsem si úplně jistá, jestli chci znovu usnout. Krom toho to ani nešlo. Pár zoufalých smsek, které jsem odeslala (je tu tma!), a několik stejně zoufalých odpovědí, které jsem obdržela (no a co, ja hlidam dve decka, co se boji bourky), mě utvrdilo v názoru, že bez koňských sedativ tuto noc probdím.
Tma. Ležím a koukám na lustr. Tak matně jsem si vzpomněla na své rané dětství, kdy jsem ze stejných důvodů nemohla spát, a hrozně mě děsil stín, který náš lustr v pokoji vrhal. Vypadal jako malý ramenatý chlapík a já na něj vydržela koukat celou noc. Protože mě děsil, nic jinýho v tom nehledejte!
Dneska mi nenahání hrůzu lustr, ale divný zvuk zvenčí. Znělo to tak nějak jako otevírání dveří se zrezivělými panty, ale ten pískot byl mnohem tenčí. To mé myšlenky přivedlo na horor Tajemství loňského léta. Hloupou shodou náhod jsem se zrovna v tu chvíli koukla na mobil, kde hodiny ukazovaly několik minut po jedné, a mimochodem taky fakt, že je dnes 4. července. To přece vraždil rybář s hákem ty teenagery! Ač jsem všechno, jen ne pobožná, vyslala jsem k nebi modlitbičku a zadoufala, že nemám žádné děsivé tajemství.
Panebože, ta tma všude kolem! Až do té doby jsem si nepřipouštěla, že bych kdy mohla trpět klaustrofobií, ale najednou mi můj malý pokojík připadal jaksi stísňující. Sakra, rozsvítila bych, ale za světla neusnu. Kdybych tak aspoň měla malou lampičku... vlastně mám, ale ta vydává víc světla, než takové ty neonové zářivky v převlíkacích kabinách.
Napadlo mě zapnout televizi a vypnout zvuk, jenže pak si říkám, co kdyby se mi televizí do pokoje připlazila Samara jako v Kruhu? a radši se rozhodla trpět potmě.
Nevím, kolik bylo, když jsem konečně usnula, nevím, v kolik hodin pak naplno vypukla bouřka (ale bouřky se fakt nebojím!:)), ale jedno vím jistě - sama nikdy žít nebudu, neboť bych se za temných nocí zbláznila strachy:)