Jak jsem se dostala ke psaní?

Jelikož pro mě tak trochu i mým vlastním přičiněním neexistoval důležitý životní mezník - školka, pohybovala jsem se odmalička mezi samými dospělými. Až do čtyř let jsem neměla žádné sourozence, jen jednoho o rok staršího bratránka, kterého jsem vídávala jen jednou do roka. Ani roční odloučení nemohlo zabránit dětské tyranii z jeho strany, takže ničení mých krásných báboviček z písku jsem brala jako naprostou samozřejmost, stejně jako se můj bratránek smířil s mým "kapsářským" uměním, kdy jsem mu z pomsty kradla jeho nejoblíbenější bábovky tak šikovně, že mě poprvé v životě, ve věku tří let napadlo, že se stanu zlodějem.
Když jsem se s vým životním rozhodnutím hrdě předstoupila před rodinu, místo ovací se na mě snesla sprška zděšených výkřiků, mámino pištění, smích mého kmotra a kmotry, a dostalo se mi i výchovného štulce od pana otce. Slovenská babička se pokřižovala a dědeček prohlásil, že na to si musí připít. Tehdy mi došlo, že s kariérou zloděje asi díru do světa neudělám.
Česká babička mi mou budoucnost nalinkovala jako modelce, ale jelikož ruce času se mnou v průběhu let udělaly své, babička pochopila, že z kostnatého monstra se čtyřmi vlasy ve třech řadách asi modelka nebude. Doteď by ale ze mě chtěla mít dámu, takže při každé návštěvě nevraživě shlíží na mé tenisky, jako by jim silou vůle chtěla přičarovat podpatky.
Když mi bylo dva a půl roku, poprvé jsem se přiblížila k něčemu, co by mohlo ovlivnit mou budoucnost - propiska. S posledními instinkty zloděje jsem si od pana otce vypůjčila jeho nejlepší propisku a počmárala s ní pokoj všude kam jsem dosáhla - postel i s povlečením, zdi, topení, veškerý nábytek i sebe. To bylo překvapení, když jsem zjistila, že to nejde vygumovat!
Od té doby mi tužka nebo jakýkoli psací prostředek v ruce odsává klid a racionální myšlení z hlavy, zkrátka, počmárám co se dá. Papíry, okraje v knížkách (!), svůj psací stůl, ledničku, školní lavici, ruce...
Tak jsem v jedenácti začala kreslit. Ani se mi nechtělo věřit, jak mi to šlo. Bílý papír jsem proměnila v mořský příboj, starý hřbitov pod pokrývkou mlhy, kreslila jsem si místa, která se mi zničehonic vynořovala v hlavě, přestože vím, že jsem na nich nikdy nebyla. Má kreslící mánie trvala zhruba dva roky a pak to přestalo jako když utne. Došla mi inspirace a navíc jsem zjistila, že ani když se sebevíc snažím, nedokážu na papíře vystihnout bouřkové mraky tak, aby z nich člověk doslova cítil elektrické vyboje, vlhkost deště, aby pociťoval nutkání uhnout před bleskem, který se určitě co chvíli objeví. Prostě to nešlo. Přišla jsem na to, že jako malířka se neuplatním. Ale nechtělo se mi vzdát se toho opojného pocitu pokaždé, když jsem v ruce držela tužku.
Pak jsme v osmé třídě dostali v rodinné výchově za úkol napsat úvahu o tom, jak si představujeme svého budoucího partnera. I když mi téma nepřipadalo nijak chytlavé, vzala jsem ho děsně vážně a tu zatracenou úvahu jsem sesmolovaa snad tři hodiny než jsem se dofinišovala ke konečným čtyřem stránkám. Máma ji označila za docela dobrou, táta si ji ani nechtěl přečíst a učitel rodinné výchovy z ní byl unešen. Dodnes mi ji nevrátil. Ne že by mě nějak oslnily jeho pochvaly a gratulace třídy, ale když jsem tu úvahu psala, připadala jsem si jako v jiném světě. Při popisování mého imaginárního budoucího partnera jsem svým vnitřím zrakem v ostrých barvách viděla, jak mu v případě, že by mě nutil denně vařit teplé večeře, hážu z okna jeho kufry. Prostě mě uchvátil ten pocit při psaní. Hned druhý den jsem si koupila sešit a začala s dalšími pokusy. Už vlastně ani nevím, kde se ten sešit poděl a ani mě to moc nemrzí. Před rokem jsem objevila liter a sešity už nepotřebuju...