Děti, děti, dětičky...

Můžete mít děti jakkoli moc rádi, ale ve chvíli, kdy si celí psychicky zničení na konci dlouhého dne ledujete napuchlou tvář s detailním otiskem chrupu vaší dvouleté sestřenice (to jsem až tak k nakousnutí?), se vám v hlavě prostě nemůžou honit myšlenky jiného typu, než jak to zatracené dítě někde "zapomenout" na ulici.
Nechápejte mě špatně, já proti dětem nic nemám, za předpokladu, že si lehnou na dvě hoďky pod stůl a jsou zticha.
Dokonce jsem někde četla, že muže libovolného věku přitahují ženy a dívky s dítětem. V rámci tohoto výzkumu jsem si částěčně dobrovolně uvázala na krk svou dvouletou sestřenici Lenku, a s pocitem vězně, který na noze vláčí železnou kouli na řetězu, jsem se vydala i s tím malým Hitlerem v sukni do ulic. Jestli ve mě kdy dřímal aspoň nepatrný mateřský pud, ta dýchající panenka visící na mé ruce jej definitivně spláchla svými slzami hysterického pláče. Nevím, jestli jsem od náhodně vytipovaných kolemjdoucích, kteří se nevědomky zúčastnili mého experimentu, čekala, že mi pomohou i se řvoucím děckem přes přechod, každopádně výsledek se ani trochu nepodobal statistice o přitažlivosti žen s dítětem. Pravdou je, že mi ani nezabralo moc času, než jsem docílila toho, že na mě čtvrtina vesnice včetně dvouleté Lenky pohlížela, jako bych byla Herodes jednadvacátého století, a já už si tak i začínala připadat.
Jakmile mé svěřenkyni od řevu naběhly na čele žíly, vyrvala jsem ji z ruky sandále, které sňala ze svých momentálně špinavých nožek, aby jimi po mě mohla hodit, a zvýšeným, ale ještě stále klidným hlasem jsem ji požádala, aby klidnila hormon, jinak ji prodám na orgány. Odměnou za mou výchovnou lekci byly pohoršené pohledy babek jdoucí z kostela a několik decibelů řevu navíc. Moc nechybělo a rozbrečela bych se taky. Copak jsem to za ženu, že se ani nedokážu postarat o vlastní sestřenici?!
"Neřvi už...!" zazoufala jsem.
"Naozaj ma predajú?" ujišťovala se malá.
"Kdo by tě chtěl, když furt ječíš..."
Po tom, co jsem nervama vypotila skoro hektolitr potu a nedivila bych se, kdyby i krve, se Léňa konečně trochu zklidnila a já dostala rozum, a rozhodla se s celým cirkusem skoncovat a předat to patrně nervově labilní dítě do rukou tomu, komu právem náleží - jeho matce, která mi jej s takovou oblibou háže na krk.
"Cem si kúpiť čokodavu," ozve se kdesi u mých kolen. Jáj mama, jak začne o sladkostech, je to nejmíň na dobrou půlhodinu křiku a přemlouvání.
"Ne," zamítnu, "jinak... jinak ti chrobáky zožerú brucho," použiju metodu její mámy. Kdysi celkem účinkovala, ale...
"Ale já už ich tam mám, mám chrobáky aj pavúky tu v bruchu," ďobne si prstíkem do bříška. Když vidím, jak děcko začne natahovat moldánky, radši ji čapnu za ruku a táhnu za sebou do obchodu. Vždyť je to jen dítě...
Děti.
Nechápejte mě špatně, já proti dětem nic nemám.
Jen když si lehnou pod stůl a jsou zticha...