Lyžák, který se nakonal, aneb: Kam zmizel sníh?

Dlouhé sjezdovky vysoko mezi mraky s bělostným sněhem, který se třpytí v paprscích vzdáleného slunce, až oči za lyžařskými brýlemi přecházejí, prokřehlé ruce i nohy, bolavé svaly po celodenní námaze v zimě na kopci, přeslazený čaj na zahřátí a hlavně spousta společných zážitků se spolužáky… Není divu, že jsme se na lyžařský kurz těšili už dva roky dopředu víc než babka na důchod.
Iluze nám však záhy sebrali – když kurz, jedině dojížděcí, tak sekundy jezdí běžně. O této praktice jsem slyšela poprvé, ale s představou lyžování na Ještědu se lze smířit. Jenže přišla sekunda a odešel sníh. Prostě tu nebyl, zmizel bez varování kamsi pryč a ani neposlal pohled. Asi mu bylo jasné, že podle známky ho snadno vystopujeme a donutíme jej vrátit se domů. Já osobně jsem si jistá, že utekl do teplých krajin, kde se válí na pláži, relaxuje při poslechu šumění moře a netrpí zimou jako my pozůstalí. Protože jak jinak než pobytem v tropech si lze vysvětlit absenci sněhu na zdejších kopcích i v následujícím roce?
Na udobření nám slíbili, že pojedeme třeba i do Krkonoš, když si zařídíme ubytování. Bohužel jsme se na vlastní kůži přesvědčili o pravdivosti známého českého přísloví, které moudře praví: „Kdo věří profesorům tělocviku na gymnáziu F. X. Šaldy, je blázen.“ Abych to osvětlila: sehnali jsme prakticky všechno, s čím přišli, a oni se odkázali na nevhodné sněhové podmínky. Z té trochy sněhu, která se na týden přišla ujistit, že zůstat na jihu je dobrý nápad, vytěžily pouze první ročníky. Profesoři se v nás marně snažili vzbudit soucit a přejícnost slovy, že oni už nebudou mít jinou šanci na lyžák jet. Jasně…
Jediné, co mě trží nad vodou, je fakt, že na ono smutné přísloví doplatila minulý rok i letošní tercie. Zato děti ze sekundy si pobyt na horách pojistili – nasbírají-li dostatek víček z Lipánku, vyhrají si ho. My však máme geniální plán, jak se s jejich pomocí dostat ke kurzu pro nás. Je ale přísně tajný a vůbec nezahrnuje zabavení víček sekundě.
Ale naděje umírá poslední, že? Naše vzdušné zámky teď tvoří představa lyžování v Rakousku (třeba potkáme Milku!). Na doporučení naší tělocvikářky si tedy už dlouho ukládám veškeré ušetřené peníze do pokladničky s nápisem „Österreich“. Koneckonců úplatek ve výši 6000 Kč by sníh mohl přesvědčit, aby se k nám vrátil.