Kvadratická krutost aneb Což takhle dát si rovničku?

Znáte to. Zítra máte psát pololetní písemku z matiky, jde vám o čtyřku s odřenýma ušima, a tak si domů pozvete všechny matematické odborníky velkého formátu, počínaje kamarádkami a partnery, a dědečky konče. Celý den do sebe s vydatnou pomocí toho lepšího tlačíte matiku horem dolem, snažíte se vyvolat Einsteina, v očích se vám zračí jedno velké hrůzyplné mínus, cestu na záchod si převádíte na centimetry, čůráte čísla, na večeři si z chlebů vykrajujete ležaté osmičky, sčítáte všechny hmotné věci v bytě a násobíte je dvěma, a vůbec se cítíte jako blbec na entou. Co si budem povídat...
Odjakživa trpím fobos ex mathesis, čili fobií z matematiky, což mi ztrpčuje život víc, než hypochondrie v pokročilém stádiu. Mockrát jsem si od Ježíška přála papíry na svou matematickou demenci, leč můj prosebný výkřik do neznáma zanikl v dáli.
Jelikož mi nikdo dyskalkulii úředně nepotvrdil, zůstala jsem odkázána na obětavou pomoc ostatních, a nebýt ocelových nervů a nebeské trpělivosti mé lepší polovičky, nejspíš bych tu nebyla. Jiní by mě za mé znalosti-neznalosti popravili pravítkem s ryskou. Za nepostradatelné asistence kalkulačky jsem se s pomalu zavařujícím mozkem horko-těžko snažila poodhalit roušku tajemství ze změti čísel, ypsilonů a iksů na druhou. S pocitem slepce v labyrintu jsem se jakžtakž protápala kvadratickými nerovnicemi i slovní úlohou, usoudila jsem, že díky panu doučovateli budou mé nově nabyté znalosti následující den postačovat na horší trojku či čtyřku, a dala matematice na delší dobu vale. Přinejmenším až do případné opravné zkoušky.
Den D, hodina H. Zdánlivě jednoduché zadání se i přes intenzitu jednodenního matematického kurzu ukázalo zrádné jako dovolená na Bermudském trojúhelníku, v uších se mi rozezněl requiem a trnula jsem obavami, že jediné, co dnes do písemky napíšu správně, bude můj ctěný podpis. Pak jsem se vzpamatovala a věrna svému mottu "když nevíš co, tak improvizuj!" jsem na papír vypotila aspoň část slovní úlohy, která by se mi povedla celá, kdyby ta idiotská rovnice vycházela tak jak měla, na ose souměrnosti jsem narýsovala trojúhelník, který vypadal jako mladší brácha trianglu, a tím skončila veškerá má improvizace. Jednu ledabyle vypočítanou nerovnici jsem zuřivě zaškrtala v přesvědčení, že když byla tak lehká, vyšla mi se stoprocentní jistotou špatně (samozřejmě byla správná, jak jsem zjistila po hodině). Ještě než se můj mozek přepnul do úsporného režimu, blesklo mi hlavou, jestli by mi třídní písemku neodpustil, kdybych zničehonic vstala a s patetickým zaštkáním si bodla do srdce kružítko. Otřásla jsem se při pomyšlení na fyzickou bolest, zaplašila představu písemky potřísněné krví, vykouzlila na obličeji soustředěný výraz a po zbytek hodiny jsem dělala, že něco dělám.
Tak bych řekla, že tohle pololetí čtyřku z třídního nevymámím. Mám já to zapotřebí?!