Školní jídelna

Spousta lidí školní jídelnu odsuzuje, až nenávidí – jídlo nepoživatelné, špagety rozvařenější než mozky studentů po celodopoledním vzdělávání, gulášová polévka den po guláši a bramborová kaše z prášku. Já téměř nemám výhrady. Obědy mi chutnají víc než na základce (což sice nestaví naši jídelnu do kladných hodnotících čísel, ale jisté zlepšení to je). Navíc se hitparáda obědů může stát vděčným konverzačním tématem (hned po počasí) i mezi těmi, kteří jsou již neidentifikovatelné polévky, kvartálního hovězího masa i UHO omáček ušetřeni.
Jenže to by nebyla žádná sranda, kdyby školní stravování běželo bez nehod. Ve čtvrtek končíme biologií, což znamená, že v závodě o místa ve frontě ztrácíme (za téměř celou školou, končící ve stejný čas) drahocenných pět minut. Minimálně. Ubohému studentovi (pokud z pohledu na rekordní frontu neomdlí) nezbývá nic jiného než nalézt mezi více či méně anonymními tvářemi dobrého kamaráda a jít si s ním přátelsky popovídat. Čím blíže je k výdejnímu okénku, tím lepší je to přítel, samozřejmě. Tímto způsobem lze dostat oběd ještě týž den celkem snadno. Jen by mě zajímalo, proč má tolik lidí kamarády přede mnou.
Stála jsem tedy v davu spolutrpitelů a snažila se zabránit umačkání, udušení či zašlapání své stošedesáticentimetrové maličkosti (pozn.: kdo by to byl řekl, že tak málo centimetrů dá tak dlouhé slovo…) do podlahy, aby se mi zároveň vyplatilo mé rafinované předběhnutí. Kdykoli se mi podařilo zahlédnout talíře těch, co už mají frontu za sebou, napadlo mě, jestli největší zkouška nemá teprve přijít, a doufala jsem, že mi moje kartička na oběd zajistí tu poživatelnější ze dvou variant.
Když se mi konečně, živé a zdravé, podařilo zasunout kartu do čtečky, ozval se dlouhý pronikavý tón. Jako bych snad sama až moc dobře nevěděla, co to znamená, kuchařka na mě vyčítavě pohlédla a sdělila mi: „Ale slečno… Vždyť vy dnes oběd nemáte.“