Práci čest!

Že po světě řádí krize jsem až do nedávna na vlastní kůži vůbec neokoštovala. Klidně jsem si vyžívala ze skromné anapáže čili kapesného ve výši dvou set korun týdně, milostivě udělovaného mou babičkou, a jelikož veškeré mé výdaje tvoří hlavně účty z různých bister a restaurací, já ani můj bezedný žaludek jsme nedostatkem financí nestrádali, dokud... dokud všechny prachy nebyly prasprostě prožrány a neskončily mezi bambusovými zdmi zdejšího čínského bistra a v nabitých peněženkách servírek v nedaleké restauraci.
A protože je před Vánocma a já chci řádně obdarovat všechny své přátele a rodinu, nezbývalo mi nic jiného než začít brutálně šetřit a nebo si konečně najít nějaký aspoň podprůměrně placený džob.
První variantu jsem poslala do kytek rovnou, neboť šetřit znamená upřít si veškerý možný luxus, počínaje smaženými nudlemi přes mixované drinky a konče návštěvami v DM, knihkupectví a v kině.
A protože další eventualita než začít makat jak barevná nebyla, poptala jsem se u sousedky v tomto ohledu dobře informované, jestli o něčem neví. Kamarádka mi tedy nabídla možnost výdělku v místním call centru, kde brigádničí i ona, a já jsem i přesto, že mi otravování lidí po telefonu stejně jako třeba vybalovaní krabic připadá jako naprosto nekreativní a monotónní práce, začala jednat. Sice jsem uvažovala, že se uvelebím s kloboukem a dlouhou šálou kolem krku před obchoďákem a budu kolemjdoucím za ubohou almužničku předčítat poezii, ale přece jen už začalo mrznout a v call centru se aspoň topí.
Včera jsem naběhla na školení, kde se mi kupodivu podařilo nezdrbat celý software a uvést se jako celkem klidná a zodpovědná osoba, leč mohlo mě napadnout, že nenaskytnou-li se problémy okamžitě, budou následovat co nejdříve a to nejlépe hned v den mého nástupu, čili dnes.
Celkem sympatický šéfík mě zavedl do prázné místnosti, připomínající spíš počítačový sklad než pracovnu, prý abych měla aspoň první den klid, zeptal se, jestli si pamatuju jak pracovat s programem, načež jsem mu kývla, nejsem přece žádný béčko, šéfík si mě krátce přeměřil, prohlásil, že v případě problému za ním mám zajít a zavřel za sebou dveře. Žádný béčko suverénně rozkliklo ikonku programu, zaváhalo a přibližně na dvě minuty navázalo intenzivní oční kontakt s potměšile blikajícím kurzorem. Začalo mi pomalu docházet, že takhle se nikam nedostanu, a zkusmo jsem pomačkala pár kláves. Chvíli se nedělo nic a pak se celá obrazovka začernila. Jelikož jsem už dávno vyrostla ze zvyku vytahovat v takových případech kabel ze zásuvky, zvedla jsem se a s výrazem 'já ne, to samo!' jsem stanula na prahu šéfíkova kamrlíku.
"Mám problém," vyhrkla jsem sotva pozvednul zrak od papírů na stole, bezpochyby mé pracovní smlouvy. Zavedla jsem ho na místo činu a předvedla černočernou obrazovku.
"To není vaše vina," uklidňoval mě, ač to neznělo jistě. Cosi kutil na klávesnici. "Nemusíte mít obavy, že byste nám třeba vyrušila databázi nebo tak, k tomu nemáte patřičný přístup," dodal chlácholivě. Pokrčila jsem rameny. Nebudu mu přece vysvětlovat, že když na to přijde, není pro mě překážkou vyřadit z provozu všechny počítače v okrese zmáčknutím jediného tlačítka, přístup-nepřístup. Sama nevím jak.
Počkala jsem, až šéfík odejde, a když program znovu najel, pěstí jsem naznačila co se stane, bude-li zas mít nutkání začerňovat monitor. Popadla jsem sluchátko, vytočila předepsané číslo, počkala, až to na druhé straně vezme jakási nevrlá ženština a odporně nasládlým a medovým hláskem jsem ji požádala o deset až patmáct minut jejího času na vyplnění dotazníku. Ačkoli mě ta ježibaba poslala do míst, kde slunce nikdy nesvítí, zachovala jsem si profesionalitu a pořád tím vlezlým hláskem odpověděla vy taky, děkuji a na shledanou, a vytáčela další číslo. Jelikož jich asi deset neexistovalo, měla jsem sto chutí zajít za šéfíkem a odstoupit od smlouvy, nebo dát výpověď na hodinu, nebo co se to vlastně dělá, ale s vidinou balíku peněz před vnitřním zrakem jsem se překonala a pokračovala ve svém údělu. I přes můj automatový hlas se mnou nikdo vyplňovat dotazník nechtěl, chlapík, kterému jsem volala na pevnou linku, hodil do éteru velice trefnou výmluvu, že nemůže telefonovat neboť řídí, a důchodkyně, které jsem třikrát vysvětlovala oč kráčí, se mi přehnaně slušně omluvila, ale že prý se nenechá okrádat. Další ženská mi s telefonem třískla dřív, než jsem řekla své jméno a vo co mi go, následovala série patnácti nedostupných čísel a pak podle hlasu zhruba čyřicetiletý a neuvěřitelně ukecaný chlapík, první ze čtyř nebo pěti ochotných lidí co se mnou dotazník vyplnili, který se zajímal o to, v kolik končím a jestli ještě někdy zavolám, a nakonec žena, kterou jsem během telefonického zpovídání sotva slyšela přes vytí a štěkaní početné smečky psů na druhém konci drátu, kteří se taky domáhali svého dotazníkového práva.
Po třech hodinách jsem si připadala dobitá víc než Jean Valjean po osmnácti letech na Galejích. S hrdlem vyprahlým, páteří pokroucenou do tvaru paragrafu, jelikož jsem se na židli snažila najít nějakou pohodlnější polohu, a byla bych si zavolala do Teleshoppingu pro Kosmodisk, kdyby k tomu nebylo zapotřebí právě telefonu! Ucho mi pod neustále přiloženým sluchátkem jen hořelo a horko-těžko jsem pravou ruku mohla zase připažit.
A tečka na závěr:
Pár minut po tom, co jsem z call centra vypadla do netelefonní reality, mi volá kamarádka, a místo běžného pozdravu se hlásím:"Dobrý den, jmenuji se Monika a pracuji pro agenturu... můžete mi prosím věnovat patnáct minut svého času?"
No, do blázince skok a na oddělení chorob z povolání krok...