Povedený den

Bezva! Zase jeden skvělý den… Na pytel!!! Předešlý večer jsem se jen tak převalovala na posteli a přes velkou únavu ne a ne usnout. Ráno mě probudila bolest v krku. Polkla jsem a myslela jsem si, že mám zaraženou kudlu v krku. Ohmatala jsem svůj „držák hlavy“, ale stopy po noži jsem nenašla, z čehož vyplynulo, že jsem nemocná. Oh, jak úžasné! Poslepu jsem nahmatala mobil na nočním stolku, odlepila od sebe víčka a mžourala na displej, kolik že to vlastně je hodin. 5??? Cože??? Ještě jsem mohla hodinu a půl spát! No toto! Značně naštvaná jsem mobil hodila někde za postel, strčila hlavu pod polštář a snažila jsem se usnout. Začalo mě šimrat v podbřišku. Močový měchýř potřeboval vyvenčit. Tož kuš, jdi do háje… Hledala jsem polohu, ve které by se „močák“ cítil klidně a celkem prázdně, ale asi jsem hodně pila – samozřejmě nealko – protože ne a ne přestat otravovat. Vstala jsem z postele a: BIM BAM, BIM BAM! Řvalo mi to v hlavě jak kdybych seděla na orloji v Praze! Usednu na mísu a ulevují tomu vaku tam ve vnitř. Šáhnu po toaletním papíru a on? Zmizel! Mrzutě jsem se otřela do zmuchlaného kapesníku, který jsem našla v kapse od pyžama. Umyla jsem si ruce a rychle jsem běžela po chodbě do pokoje. Z pod schodiště na mě vychna zakřičela pšt, prý že jsem dupala jako slon. Ts, taková urážka. Zachumlala jsem se do peřin a pokoušela jsem se usnout. Tentokrát mě přemohla paní Zima. Líně jsem vstala z postele a šla zavřít okno… Ale nebylo co zavírat, všechna byla zabouchnutá, topení hřálo jako kamna. Takže ne zima, ale její sestřenice zimnice. Bezva… Už jsem se ani nepokoušela usnout a tak mě ani nevytočil ranní budíček paní vychovatelky. Spíš naopak mě potěšil. V břichu mi už kručelo, jak kdybych tam měla rozzuřeného psa. Hodila jsem na sebe pár hadříků, ustlala jsem si lóže a vyrazila na snídani. Narvala jsem do sebe dva rohlíky a frčela k doktorce.

Po půl hodině jsem konečně stanula před dveřmi se jmenovkou lékařky. Zaklepala jsem na ně. Vylezla mladá cikánka. Sice jsem se divila, co tam dělá, ale slušně jsem ji pozdravila a začla na ni sypat informace, odkud jsem a jak se jmenuju a co mě trápí. Chvilku na mě nechápavě koukala a pak se usmála a řekla: „Slečno, ale tady je teprve čekárna, tady nemusíte klepat.“ Na to jsem rudá jak rak vstoupila do místnosti – čekárny, kde se chichotal nějaký mladík. Bylo mi jasné, čemu… „Zaklepej na paní doktorku,“ radila mi chytře cikánka a tak jsem tak učinila. Ze dveří vykoukla nazuřená doktorka… „No, jasně, počkám…“ říkala jsem si v duchu, po jejím výstupu, že se čeká, od toho je tam ta čekárna… Na to už se nesmál jen ten klučina, ale i ta cikánka. Hodila jsem posměšný úšklebek a dál nic neřešila.

Tak jsem nasedla do busu a pádila domů. Hurá! Hlava mi pořád třeštila, ale přežít se to dalo. No ještě aby ne! Hodina a půl autobusem utekla jako nic. Žádný trapas, malér, nic… Pohodička. Dojela jsem na Svinov. Vlak mi jel až za půl hodiny, tak jsem hledala čekárnu. Stanula jsem před dveřmi a na nich skvěl nápis: Pozor, dveře se otvírají směrem k vám… Já blbá jsem si říkala, proč tam rovnou nenapíšou: SEM nebo TAM… Šáhla jsem po klice, ale žádná tam nebyla, za to ty dveře se automaticky otevřely a dostala jsem pěknou ránu do těla… Oh… Lidi v čekárně jsem nesmírně pobavila. No co už, život má být zábava. Našla jsem si volné místečko, vedle nějakého bezdomovce a v duchu jsem si říkala, jak ti dnešní lidi jsou hákliví na bezďáky, jelikož vedle něj byli tři sedačky volné a polovina čekárny stála. Po chvilce, kdy už jsem si málem začala čichat i k nohám mi to došlo, proč tam nesedí ani moucha. Ten chlap smrděl jak sto let nemytý obesraný záchod. Nekecám! Radši jsem si pěkně pomrzla venku – ale hlavně na čerstvém vzduchu!

Usínám… Venku je tma… Jsem ve své posteli… Je mi teplo… Ani krk už nebolí… Usínám… A skrz přivřené oko vidím, jak nade mnou leze pavouk… Neusínám…