Takové odpoledne jako dlouho ne

Po čtvrtstoletí 

na místě svých působků

 

tam co jsem působil

můj život

se tehdy

i dnes

točil kolem dětí

tenkrát coby ochotný herec

v loutkovém divadle

též principál

i protagonista vlastních malých her

Pak konferenciér

ten kdo organizoval 

pro interprety mladé

poetické večery

 

po pětadvaceti létech

jsem se dnes ocitl tam

co jsem to měl rád

 

ba co víc

byl jsem vyslán školou 

nikoli jako pouhý doprovod

ale coby ten

co tím kdysi žil

 

na prnech co znamenají

nikoli svět

daleko víc - možnost vět

 

jsem mohl už jen v hledišti 

sledovat plejádu žáků

desítky těch z druhého stupně

 

některé přednesy

zněly vzletně

 

vzácně však

lahodily uchu

byly chutné

 

ti co mě znají

ví že nechodím nikam

 

a tak vidět v třesech

či toporných stojích

interprety

snímat veletoky myšlenek

rýmů 

mistrů z dávných dob

 

Pod zvrásněným akusticky povolným stropem

do sebe narážela slova Ferlinghettiho, Seiferta, Villona 

 

nejhlouběji do omítek i pod kůži - se pak vrývaly apely z Deníku Anny Frankové

 

přehršle slov

slov

 

Po třech hodinách

několika desítkách malých rolí

konečně oznámili postupující

 

do okresního kola

 

ano

aniž bych se o to jakkoli zasloužil

 

ty co jsem měl doprovázet co pedagog

 

uspěly v kategorii nejstarších

 

Protože mi dívky za chichotání odevzdaly lístky od rodičů

že mohou okamžitě po přednesu a vyhlášení kamkoli jinam nežli

ke školskému zařízení ponechal jsem za zády místo

kde jsem byl po čtyři léta šťasten provázen potutelným úsměvem

 

Moje uvolněné kroky na rozdíl od žáků

musely ještě vésti na půdu či lité podlahy elemetárního školského zařízení

(lístek s možností odejít od divadla kamkoli mi nikdo nenapsal)

 

Potom co jsem dvěma prsty udělal krátký záznam dnešní činnosti

jsem osedlal své stárnoucí jízdní kolo

 

V parku se posléze dojímal tím jak mi bylo dopřáno prožít několik opojných hodin za zvuků lyry

 

a pak...

 

po všech těch pro melancholika i stárnoucího muže ubíjejících pěti měsících plného plicních recidív jsem za pravou dlaní sevřenou v pěst jsoucí na řídítku uviděl něco co mi nejspíše předestíralo zrakový klam

prudce jsem zabrzdil

 

vstoupil do trávy nedbaje na rizika spojená s psími exkrementy

 

promnul jsem si víčka 

opakovaně

 

spontánně mi vyvřely slzy

 

spatřil několi chomáčků 

 

sněženek

 

Za mírného vzlyku

mi myslí zněla scéna z Postřižin, ach ano,  ona křehká i libozvučná slůvka Hrušínského v roli lékaře, právě když opouštěl manželku správce pivovaru oblažen poslechem její nahé hrudi a ochvíval se v hlase řkouce

"Borový zaváněl háj"

 

(a po něm za lehké úklony - neodmyslitelné) 

 

"Bylo to poetické odpoledne"

 

 

 

dodávám plaše i jemnocitně

 

 více než to...