Komentáře přijaté
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
to nejdůležitější slovo, které jsi se naučil: dívej se! Publikoval(a): Mikeiro | Úvahy » Ze života
Teda Kolegyně, tato peprná úvaha, v níž někde na dně sklenky přecejenom dřímá starej dobrej Bukowski, mě opět přesvědčila o tom, že nejsem jediná, kdo se na tenhle svět občas dívá sarkasticky :-D Tohle byla fakt pecka. Velice dobře jsem si početla. Ono na tom nějaká ta pravda bude, teda musím uznat, pěkný zamyšlení. Nešetříš obrazotvorností... Co všechno si lze představit pod určitým slovem..výrazem..větou..řádkem..To je úchvatné!!! Děkuji! Pěkný zbytek dne!!!
12.04.2007 20:19:00 | Jasmin de Parisreagovat
Dívá se na ni, a ona vypráví ten příběh... Publikoval(a): Mikeiro | Úvahy » Láska
Někdy se lidé prostě nedívají očima, ale srdcem. Někdy najdou místo u druhého, ale už ne v jeho životě. Přesto objeví se tací, pro něž není důležitý deštník, jakási okolnost, ale jenom jeden určitý člověk, pro něhož se v tom dešti rozhodli žít. Víš, v každé době vypadal deštník jinak, ale city byly vždycky stejné. Lidi se milovali, dokonce když to bylo trestuhodné, když se jejich deštníky držely příliš vysoko v oblacích nad chrámy, blízko Bohu. Lidé se milovali, milují a budou milovat. Vždycky k sobě našli nějakou cestu, i když se deštníky držely příliž u zemi, že ideologie nedovolila dýchat nikomu, kdo vlastnil jen svůj deštník, deštník, který prostě nemůžeš půjčit všem, jak se komu zachce, ale jen jednomu člověku, na němž ti od srdce záleží.. Tak to máš dokola...
Tato úvaha je velice zajímavá, myslím, že každý už někdy zapřemýšlel, co s sebou přinese láska a jak je přijata dobou. Třeba jsi mínila deštníkem něco jiného. Věř, že já nechci analyzovat Tvůj život. Ano, čteme druhé, proto abychom pochopili více sebe samotné. A já se tam vidím. Možná jinak než se stylizuješ Ty, ale přesto natolik silně, že dávám maximum, co dát můžu. A btw. děkuji za komentář k mým dílům. Přeji krásný zbytek dne!
12.04.2007 20:07:00 | Jasmin de Parisreagovat
máminy oči, a jejich světlo Publikoval(a): Mikeiro | Úvahy » Ze života
Drahá kolegyně a mladá dámo,
člověk někdy chce odpovědět na tolik věcí v životě, ale prázdnýma rukama....
Když nestačí jen plaše sklopit zrak v zem a když nestačí jen vnímat pouhopouhou formulaci Tvých či něčích obrozených myšlenek, přichází déšť, který polije naše tváře černou tuší nebo novými zítřky, kdy se probudíme zapadlí do klávesnice a čtoucí Tvé dílo... Nebo zapadlí do minulých polemik, před sebou hrnek s vystydlou kávou... Polemizujeme o tom, jak bychom učinili někoho šťastným... Celý život se o něco snažíme a náš vlastní smysl se utápí v tom přebujelém moři stesků ostatních. Moři, jež se s naprostou jistotou mísí s našimi nedostatky...
Naplňujeme cizí srdce nadějí v lepší svět, zatímco ten náš se jen zalyká černotou našich očí, jejichž světlo pozvolna uhasíná..
I tak je možné chápat Tvé dílo.
Ale já tam stále vidím tu mámu. Ne Tvoji, ačkoliv ji můžeš sebelíp vykreslit průměrnému čtenáři. Vidím tam svoji mámu, jak ji režim zadusil cestu jít po gymplu dál. Vidím tam svoji mámu, která neměla lehké dětství a sháněla nám jídlo a něco na rohlíky. Vidím tam mámu, která to odnesla na zdraví. Svou mámu, které jsme v dětství my nikdy nepomohli a nechali ji dosyta trpět hladomorem. (Takové jsme byli s bratrem - s prominutím - kurvy) Ale teď zpět. Nemohli jsme být jiní. Byli jsme k tomu odmalička vedení. K nesamostatnosti. K zániku. K spekulacím. A jací jsme dnes? My nejsme lepší, jen nás cosi přinutilo přemýšlet, chodit na brigádu, abychom měli na učebnice. Nejsme lepší, jen máme svůj názor. A možná jsem už leccos pochopili. Holt, gympl ke mně není milý. A být ve třeťáku, to něco obnáší.
Matka to ve třeťáku pustila, nenašla v sobě tehdy žádnou sílu. Jak by mohla? Starala se ještě o malého bráchu a chodila pro něj do školky. Doma makala, aby její máma přišla do vyšperkovaného bytu po každodení šichtě. A co ji čekalo doma? Jen tyranský otčím, který psychicky zpochybnil každou její snahu o studium.
Kde to jsme? Matka si dělá vysokou školu ve čtyriačtyřiceti letech, aby nám - aspoň nám, když ne sobě tehdy - zajistila světlou budoucnost.
Celý život se o něco snaží. Dřív po gymplu dělala na směny, v sedmadvaceti jsem přišla na svět já a dva roky poté můj brácha. Co z toho života měla, když náš táta chrtil, kde se dalo a nadělal si hromadu půjček, z nichž jsme neviděli ani korunu?
Pak přišel rozvod. Moment procitnutí. Brácha ulítl ve škole. A mě - když už ne ve škole - to poznamenalo psychicky, kdy jsem se cítila fakt na dně. Taky jsem pochopila, že tak je to lepší a že tahat něco násilím nemá cenu... Tak máme s otcem rádoby faj vztah.
12.11.2006 18:31:00 | Jasmin de Parisreagovat
máminy oči, a jejich světlo Publikoval(a): Mikeiro | Úvahy » Ze života
Myslím že ta tolik omílaná myšlenka je v tvém případě zasazena do krásného formátu