Komentáře odeslané

Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.

Nalezeno 3139 záznamů. Zobrazuji 1-15.

Růže a mráz Publikoval(a): Tritvaetna | Básně » Smutné

Jak se zlepšovat v tvorbě...
V případě vázané poezie, jako je tato, se dá proces psaní rozložit na dvě části. První bych nazval srdce/mozek, druhou bych nazval řemeslo.

Začnu tou druhou, řemeslem, přestože většina autorů se mylně soustředí spíš (nebo jen) na tu první. Jenže kovář, který chce vykovat růži, musí napřed umět rozdělat oheň - i když se to může zdát nudou. Takže bod první: pravopis, gramatika, větná stavba - pořád a nekonečně se snažit zlepšovat v tomto. Z mého laického pohledu (nejsem ani učitel češtiny, ani bohemista nebo něco takového) v téhle básni a v tomto ohledu žádný problém není. Další problém bývá se slovní zásobou (pro autora poezie by mělo být - alespoň pro mne je - zábavou hledání a používání neotřelých slov; není ale úplně žádoucí, aby to byl technický slovník či slova, která nikdo sto let nepoužil... spíš takové "zázraky z běžnějších situací"), leč tady bych to za problém neoznačil.

Není vhodné zapomenout ani na pravidla typografie - ty výsledný text mohou také srazit pod výšku kolen... ale ani ten problém výše uvedený text nemá.

Z hlediska řemesla bych rád nezapomněl ani na rým (snad všichni znají ze ZŠ sdružený, střídavý, obkročný, ... je jich ovšem víc), a - ve vázané poezii - je třeba si uvědomit, že čím je rým dokonale zvučnější, tím lépe zní celá báseň - a zároveň to, že používání omletých rýmů, myšleno tím “známě se rýmujících slov” nudí a pro čtenáře je fádní - proto je dobré použít právě ta nezvyklejší slova na konce veršů, aby se tím násobil pocit výjimečnosti textu. Když se to hodí, není špatné rýmovat jedno slovo s rýmujícím se dvoj/víceslovím (máš použito třeba "sklouzne" / tak různé"). A k tomu patří rytmus.

Rytmus je třeba držet, počty slabik a pomyslné klapání metronomu při čtení nahlas musí sedět. Ano, lze (a je to tak i leckdy lepší) uprostřed básně rytmus měnit, a tak si čtenáře "vodit" - chci-li tématicky rozvolnit, dát citlivější atmosféru = uberu na rytmu = přidám slabiky, přidám délku slov, naopak: chci přidat švih, drama, zvýraznit stres, strach, rychlou emoci = přidám na rytmu = uberu slabiky, cpu tam kratší slova. Celé ty hrátky s rytmem mají několik úskalí. Za prvně, když budu měnit ten rytmus často, čtenář mi to nemusí v hlavě "usmýkat za mnou", ztratí se v tom, odmítne to zkoušet chápat. Za druhé, někteří čtenáři (zvlášť ti, kteří nejsou na poezii tolik zvyklí) jsou na změny rytmu citliví, a často jim zbrklá změna rytmu dokáže zkazit zážitek - což se dá řešit tím, že čtenáře na takovou změnu připravíš - buď nějakým vygradováním slovním - tolik, že bude jasné, že teď se v básni něco bude lámat - nebo nějakým přerušením - pomlčkou, mezerou mezi verši, a tak podobně. Posledním úskalím je jednoduše fakt, že si většina lidí myslí o ostatních, že jsou úplně blbí. Neřeknou to nahlas, ale myslí si to, reagují tak. Napíšeš-li hodně důvtipnou ironii, 40 % lidí ji nepochopí a budou tě mít za hlupáka, a dalších 30 % tě bude varovat, že by to mohlo znít jako ironie, aby sis na to dala pozor… Takovej je prostě svět.
Pokud tedy budeš svoje dílo prezentovat nějaké skupině lidí, je lepší začít od nějakých jednodušších (hlavně rytmicky) básní, protože lidé si většinou nemyslí "tady zajímavě změnil rytmus", lidé si myslí "hmm, škoda, tady ti to rytmicky drhne". Z toho důvodu se vyplatí jak na literárním serveru, tak při recitaci lidi přesvědčovat o svých kvalitách postupně - a teprve, když ti věří, tak na ně přijít s něčím složitějším - ono se i při té recitaci lépe rytmus prosazuje - změnou dikce a tónu, než když to musí udělat každý čtenář ve své hlavě. Nicméně, je to úkol pisatele, nějak donutit toho čtenáře, to v té hlavně udělat.

Z té řemeslné stránky mi tahle báseň nepřijde v žádném případě špatná a současných 8 tipů mi pro ni přijde dost málo.

Nu, teď ta druhá část: srdce/rozum. Na autorovi je, na co z toho bude primárně cílit. Samozřejmě to jde i všelijak namíchat. Za mne: To i to, obojí, je dobré v průběhu básně gradovat. Při působení na rozum je dobré mít chytlavý (myšlenkově pozoruhodný) první verš, dvojverší, ... prostě chytlavý start. Následuje "zmatení soupeře", kdy je hezké, aby čtenář nevěděl úplně jistě, o čem úplně konkrétně píšeš - a úderný konec, který tomu všemu udá smysl tak, aby měl čtenář dojem, že teď všechno objevil, teď všechno zaklaplo, teď chápe... a při druhém čtení si tu jízdu užije znovu a líp. Prostě psát to trochu jako detektivku, s lákavou obálkou a velkým finále.

Při působení na srdce jde použít dvě taktiky: jednou je kýč, který v podstatě nachytá na lep hodně lidí (často i bez zvládání základního řemesla autorem, protože lidé prostě mají touhu se dojímat automatizovanou) - nicméně lokální a okamžitý úspěch je záhy devalvován tím, že takové dílo v čase ztratí veškerou svou hodnotu. Ať si každý používá jaké metody chce, osobně - když se mi něco takového, padajícího ke kýči povede, nemám z toho radost. Člověk ale sám sebe často nedovede kontrolovat, chybí mu nadhled.
Druhou taktikou je psát nezvykle a vkládat tam pocity tak nějak externě, způsobem, kterému vlastně tak úplně nerozumím, postihuje mne to občas a samo. Myslím, že tahle tvá báseň je psaná tím stylem - verše evokující pocity, kroutící myšlenky čtenáře tak, že výsledný dojem předá nějakou emoční informaci. Tak by to mělo být. Básně psané na srdce jsou sděleními psanými právě mezi ty řádky, ne do nich.

V podstatě bych řekl, že už tohle všechno víš nebo podprahově používáš, prostě umíš, protože to v té básni je. Za mne je ta báseň velmi dobrá a zasluhuje víc pozornosti než má. Ačkoliv může doplácet na to, že vyžaduje pozornější a pomalejší čtení a rychlým průletem se z ní prostě nedá vzít tolik, aby oslovila.
Ale to není vina básně ani tvoje, toť daň za to, že tady lidé čtou sto textů denně, a tudíž se nezastaví či dostatečně nezpomalí tady, kde by to bylo třeba.

V podstatě tu nemám co radit, jen jsem shrnul to, co asi leckdo víme, a co funguje.

Dovětkem by asi mohlo být konstatování, že pro toho, kdo docela umí, je vždycky klíčový nápad, na který se čeká asi nejdéle - většinou to chce nějaký oslovující podnět. A pak také to, že literární servery nejsou žádné objektivní hodnotící kritérium pro kvalitu poezie. Tyhle servery jsou ze čtvrtiny seznamkou, z poloviny sociální sítí, kde se lidé chodí vypovídat a vzájemné kontakty hrají často větší roli než nějaká kvalita umění. Z poslední čtvrtiny ano - když se ti podaří napsat něco opravdu výjimečného, zaujmeš hodně i lidi, kteří jsou tu jinak kvůli něčemu a někomu jinému. Jinak je to o pár tipech od “náhodných cestujících” a pár tipech od lidí, co si tě shodou náhod oblíbili nebo zapamatovali. Kdyby sem psal Seifert, měl by tu 30 tipů, z toho půlku od kamarádů. Tak to je. Má to své výhody i nevýhody, obojí už jsem před lety poznal. Ale… já třeba už píšu v podstatě pro sebe, je mi bez toho smutno. Takže, když to ještě navíc někoho nadchne, to už jsou procenta nad plán.