Houby

========================================================================
S Pepou jsme měli vypůjčený starý poštovní vůz, upravený na malou chatku.

V chatce byla stará kamna s píckou, dvě postele a police. Více se tam nevešlo. Místo elektriky jsem svítili petrolejovými lampami. U chatky vytékal ze země malý čůrek vynikající vody, ze které bylo výborné kafe.

Chatka stála uprostřed hustého lesa, od vesnice Pyšely asi 2 km a za lesním kopcem stál starý mlýn.

Byl to vynikající úkryt před zběsilostí civilizace. Nemohla jsem se dočkat pátku, a kdybychom měli vyjet třeba v jedenáct večer, jeli jsme, protože rána v lůně přírody byla překrásná.

Poměrně hodně tam rostly houby a jelikož jsem znala jen hřiby, koupila jsem si Atlas hub a rozhodla se, že se je naučím znát.

Tak jsem chodila po lese a sbírala všechny houby. Poznávání tkvělo ve vůni, tvaru a chuti.
Můj zlatý Pepa s dcerou Hedvikou se odmítali v tomto oboru vzdělávat se mnou. Přicházeli tak podle mě o nepřekonatelné zážitky.

Ta radost, když se z nevzhledé "prašivky" vyklubala výborná jedlá houba! No, když jsem ochutnala smrdutku, to tedy bylo fuj. Ale ani to mě neodradilo od mého bádání.

Jedno období nerostly žádné "jedlé houby". Byla jsem nešťastná, protože jsem z nich chtěla upéci sekanou.

Jedno ráno jsem svým dvěma drahouškům oznámila:
"Jdu nasbírat houby, bude sekaná".

Oba se na mě útrpně podívali, ale věděli, že je marné mi něco rozmlouvat.

V lese rostly jen stromy, keře a kapradí. Houby nikde.

"To by bylo, abych něco nenašla", myslela jsem si umanutě a dál slídila po sebenepatrnější bouličce.

Heuréka! Mé sdrce se rozplesalo štěstím a pýchou.

Pařez uprostřed mýtiny byl poset drobnými, žlutými houbičkami s tmavším koláčkem ve středu. Hbitě jsem naplnila košík a metelím si to radostně do chaty. Z knihy jsem už skoro jistě věděla, že tento druh by mohl být jedlý.

"Bude sekaná", volám radostně z dáli, na mé spolubydlící.

Nedůvěřive koukli do košíku a svorně prohlásili:

"Tohle jíst teda nebudu! Jó, tak holt budete hladoví", odtušila jsem uštěpačně a popadla atlas.

"Jasně, vy troubové", volám na ně, "je to Opěnka měnlivá a je jedlá!"

Žádná odezva. "Hm, tak si hladovte, mě je to fuk", pomyslela jsem si a dala se do kuchtění.

Z trouby jsem vytáhla voňavoučkou sekačku, ukrojila plátek a mňam, mňam, pochutnávala jsem si.

"Mami, prosím Tě, nejez to," prosila mě dcera neštastně, "já nechci, aby se Ti něco stalo".

Pepa neříkal nic, ale nenápadně cpal Atlas do baťohu, abychom mohli okamžitě vyrazit na pohotovost a tam jim mohl ukázat, jakou že to houbou jsem se otrávila.

Přišel večer a chystali jsme se na kutě. Tedy já jsem se chystala. Pepa s Hedou, že spát nepůjdou, že se jim ještě nechce.

"Myslíte si, že jsem blbá, co, poserkové", pomyslela jsem si nasycená dobrou ňamkou a usnula jak dudek.

Ráno mě vzbudil zpěv kosů a slunce, nesměle hladíc skrze malé okénko mou tvář. Slastně jsem se protáhla, otevřela oči a koukám.

V rohu postele seděli ti dva, pomačkané obličeje a oči jako štěrbinky.

"Maminko, Ty jsi mi neumřela", vykřikla Hedvika šťastně a stulila se mi do náručí.

Pepa neříkal nic celé dopoledne, mlčel a házel po mě naštvané pohledy.

Vzal mě na milost, až když jsem slíbila, že už nikdy nebudu opakovat takovýto pokus.

To víte, stejně jsem dál sbírala své "zaručeně jedlé houby" a dávala je do jídel, jenže jsem jim to už neříkala.

No a že jsme tu všichni dodnes, značí, jak výborně jsem studium jedlých hub zvládla.