Kobylce...

„Ahoj, krásko...“ zašeptala jsem do tmy ztichlé, ospalé stáje.

 

Tiché zafrkání mi prozradilo, že je tam. Věděla jsem, že se už na mne dívá. Rozsvítila jsem tlumeně světlo, abych ji uviděla. Ta její lysinka přímo zářila svou bělostí a oči se jí leskly odrazem z lampy. Její pohled byl něžný a klidný. Bylo jí takhle dobře.

„To víš, že jsem tady...“ řekla jsem a vím, že v mém hlase byl poznat smutek, který jsem pocítila.

 

Jako vždycky, jako už tolikrát.

 

„Podívej, co jsem ti přinesla.“ pokračovala jsem a hladila ji po krku. Stála bez pohnutí, ale uvolněná, už si zvykla na mé ranní návštěvy. Srst měla jako samet, o to jsem se postarala ve stejném přítmí o několik hodin dříve, večer, když už všichni odešli...

 

Podala jsem jí pamlsek. Neplýtvám jimi, ani u ní ne, ale dnes dělám výjimku.

Mohu být s ní v jejím boxe, vím, že nebude nervózní a neprozradí tu mou přítomnost... I ostatní koně jsou v klidu, nehrabou, nekopou do dveří, že už chtějí krmení, tiše stojí a já jim v myšlenkách posílám díky. Za tu chvíli, kterou mi tím věnují...

 

Kobylka si mě prohlíží, očichává mi oblečení, zjišťuje, kde jsem byla, koho jsem objímala před ní, jakou mám náladu a možná taky, jestli nemám ještě pamlsky, ale já ji nechám.

 

„Kobylko... Kobylko malá.“ šeptám a chytám ji kolem krku. Ona mi to dovolí a vlastně ani nevím, čím jsem si to zasloužila...

 

Vnímám, jak pokojně dýchá a tisknu se k ní nejvíc, jak můžu. Nechci ji vlastně vůbec pustit.

Vím, že mi tečou slzy, vpíjí se do té hebké srsti. Ještě chvilku... Pak o krok ustoupí a tím se mi vymaní z objetí. Dívá se na mne těma velkýma očima. Musím se usmát, ať chci, nebo ne, když mi na tvář přitiskne nos. Nebreč, vždyť já jsem tady...

 

„Slib mi, že nikdy neodejdeš...“ přemáhám ty slzy a vím, že mi to neslíbí.

 

Ona nemá žádnou možnost ovlivnit co s ní bude, zda zůstane, nebo ne. A já taky ne... Jsem si vědoma toho, že kdykoliv od ní odcházím, může to být naposledy, co ji vidím.

Modlím se, aby to tak nebylo – to je vše, co mohu dělat. Až se vrátím... Buď tady, prosím.
Možná, že už nebude. Vím to. Vím, že jednou zmizí...

 

Není moje, nikdy ani nebude. Ani by nemohla být. Ona není kůň pro mne... Ale... Mám ji ráda.

 

„Jsi krásná, nejkrásnější...“ šeptám jí.

 

Tisíckrát jsem už řekla, že zamknu svoje srdce na několik západů, klíč zahodím a nikdy nebudu hledat... Protože mít ráda tak bolí...

Ale nejde to.

 

„Vrátím se.“ slibuji a naposled ji hladím po čele. Náš čas uplynul, musím odejít.

 

Zhasínám světlo, odcházím a vím, že jsem navždy ztracená.

 

Ale... Ani mi to nevadí. Zůstala mi ve vlasech její vůně... Usmívám se.