bás.pok.a1

V bláznovství zbytků své paměti
našel jsem pár svých poselství,
domovem mým přes deset let
je páchnoucí cela v panelové věži,
tady mne zákon trestá, zkouší.
Už jenom bezvládně ležím,
jak ten, kdož se nepokouší,
ten, kdo se vzdává.
Zlámané mám nohy, ruce.
Rozdrcené kosti,
jak člověk jsem, děcko z minulosti,
které svůj omyl hájit nepřestává.

Nešel jsem cestou poutníka
dle písma hvězdné mapy,
v uličkách tuláka
mne spíš světla pouliční lampy provázely,
když s tatínkem a bráškou šli jsem
za sněhové vánice k blízkému,
tak snadno dosažitelnému cíli.
Stále si ještě neomylně pamatuji
té noci černobílý svět,
bylo mi tehdy devět zodpovědných let.
Toužili jsme s bráškou jako tatínek,
v místní teplárně, nočním hlídačem,
až vyrostem být.

Jenomže dvě ruce, které propadají strží
neudrží co udržeti nedá se,
vteřinu se ti na obzoru zrak tvůj zdrží
a ten kdo ještě zůstal, hledá se.
Zůstává jen jediný bílý karafiát
s tajuplnou bílou stuhou
na teď už prázdném nemocničním pokoji.
To milosrdné nebe vyzdobené duhou
ukončilo jeden lidský úděl
při staroměstském orloji
- pro mého brášku.
Cinkajícího zvonku v rukou kostry
už se nebojí.

Jenomže žádné ruce, které propadají strží
neudrží co udržeti nedá se,
vteřinu se ti na obzoru zrak tvůj zdrží
a ten kdo ještě zůstal, hledá se.
Zůstává další bílý karafiát
převázaný tajuplnou bílou stuhou
na teď už prázdném nemocničním pokoji.
To milosrdné nebe vyzdobené duhou
dovršilo další lidský úděl
při staroměstském orloji
- pro mého tátu.

Jen kytice tří bílých karafiátů
provázaných rudou stuhou
na chvíli položená k staroměstskému orloji.
Lhali mi, že se noční hlídač světla nebojí.