Náhody

Nic není náhoda...

Této frázi skutečně věřím,
a připomínám si to pokaždé,
co jenom tak pod peřinou ležím.
Nemůžu spát a tak prostě přemýšlím,
občas k tomu nějaké básně vymýšlím.

Spoustu těžkých rozhodnutí, člověk v životě udělat musí,
a přitom nikdy všechny možnosti neokusí.
Kdo pomáhá nám cestu volit?
Kam máme v životě přesně dojít?

Možná nějaký anděl nad námi sedí,
a jenom tak ze shora na nás hledí.
Možná za nás také vybírá,
kam se naše duše jednoho dne podívá.

V tom případě, mě ale zaráží,
že někteří lidé leží opilí na nádraží...
Byla to jejich volba?
Po tomhle přeci nemohla prahnout jejich touha.
Proč by je anděl nenasměroval tak,
aby mohli v normálním životě pokračovat?

Proč by dovolili některým lidem páchat zlo,
které by dalším lidem cíleně ublížilo?
Nebo proč neporadí,
když se jich lidé na něco ptají.
Když mají pocit, že jsou v koncích,
nevědí, kam se vydat dál,
a potřebují někoho, kdo by je na lepší cestu nasměroval.

Nebo žádní andělé nejsou?
Co když každý už párkát žil,
jenom pokaždé má prostě jiný cíl?
Jenže kdo by ten cíl určil?
Kdo by chtěl, aby někoho vlastní mozek mučil?
Nebo se stal sériovým či masovým vrahem?
I manipulátoři by si měli zamést před svým prahem...

Kdo by chtěl, aby byly různé nemoci,
od kterých není lidem pomocí?
A Co postižení lidé?
Byli snad v minulém životě zlí,
a proto teď v tom aktuálním pykají?

Párkát už jsem také měla pocit, ze jsem na samém dnu,
ale nevzdala jsem to a proto stále žiju.
Jdu si za svým a snažím se myslet pozitivně,
I když se občas cítím, jako zavřená v kině.
Někdy si dávám až moc těžké cíle,
alespoň pak nemyslím na těžké chvíle.
Věřím, že mi někdo pomáhá,
Ale rozhodně ne, že je to všechno jenom náhoda...