Aryana Nyrwana 1

Stojím na okraji bílou linií vymezeného hřiště na jednom z největších stadiónu světa Saltlake Stadium v Indii. Jeho originální název je pro nás jen těžko zapamatovatelný – tak schválně - Yuva Bharati Krirangan. Do hlediště se vejde 120.000 diváků. Kolem mne se rozcvičují minimálně dvě stovky největších zabijáků a bojovníků této planety a já přemýšlím, co zde vlastně pohledávám. Tribuny praskají ve švech, všechna místa jsou obsazena beze zbytku. Snad všechny televize světa se podílejí na přenosu pro miliardy dalších lidí, kteří neměli to štěstí se dostat až sem. Následující masakr mě ani nezajímá, očima hledám na čestné tribuně princeznu Nyrwanu. Určitě ji poznám i když ji zatím nikdo z pozemšťanů neviděl s odhalenou tváří. Jen já jsem ji držel v náručí ve svých úporně se opakujících snech, tančil jsem s ní ty nejúchvatnější tance, ve kterých neexistoval čas ani gravitace.
Ano, díky těmto snům zde vlastně stojím. Vím, že nemám žádné vyhlídky na vítězství a že tady možná i zemřu. Ale je mi to jedno, můj život bez ní by pro mne již stejně žádný smysl neměl. A věděl jsem to od toho okamžiku, kdy jsem ji, zahalenou stejně jako ve snu, uviděl poprvé na televizní obrazovce. Dokud sen zůstává jen snem, dá se s tím žít. Většinou dokážeme rozlišovat mezi skutečností a chimérou. Když se však zničehonic objeví vaše představa za bílého dne před vámi, máte problém. A krátce na to prohlášení ve všech sdělovacích prostředcích, že se stane ženou vítěze tohoto šíleného turnaje. Jsem tady, abych o ni bojoval. Snad konečně spatřím i její tvář. Hned si ale uvědomuji, že je to bláhová představa. Nyrwana přece oznámila, že svou tvář odhalí až vítězi dnešní bitvy. A tím zcela jistě nebudu já, stárnoucí redaktor rubrik s vědeckotechnickými novinkami. Na jakýkoliv sport jsem v posledních 20 letech nenašel čas a na mém netrénovaném těle je to znát. Dostal mě sem neuvěřitelný řetězec zvláštních náhod, které mne tak dlouho popostrkovaly, až jsem se ocitl na tom nejnepravděpodobnějším místě, jaké bych si kdy dovedl představit.
Všechno začalo měsíc před příletem mimozemšťanů nebo chcete –li našich dávných předků, které starověké lidstvo uctívalo jako bohy a toužebně očekávalo jejich návrat.
Té noci jsem měl poprvé krásný živý sen, který se mi natrvalo uhnízdil v paměti. Stál jsem v obrovském bílém sále, na jehož okraji osaměle postávala vysoká štíhlá dívčí postava zahalená do dlouhých modrozelených šatů, splývajících až na zem. I její hlava se skrývala za šátkem a závojem , nad kterým zářily zvláštní světlešedé oči, ze kterých jsem nemohl spustit svůj zrak. Měl jsem palčivý pocit, že tyto oči ve mně oživily něco strašlivě dávného a přitom bezmezně krásného a nepopsatelného. Cítil jsem se k dívce téměř magicky přitahován. Ve středu sálu se tyčil malý altánek, z jehož nitra se začala linout líbezná jemná hudba, ve které dominoval hlas houslí. Jako doprovod jsem zaslechl občas klavír, violu, bubny a mnohým soubežně znějícím harmonických zvukům jsem nedokázal přiřadit žádný známý hudební nástroj.
Pomalu jsem se přibližoval k zahalené postavě a se zmenšující vzdáleností se zrychloval i tep mého srdce. Hudba jako by se tomu tlukotu přizpůsobovala, začala být živější, rytmičtější, ale i naléhavější, stejně jako má touha po poznání záhadné postavy. Až jsem konečně stál těsně před ní, můj planoucí pohled se křížil s jejím a já se v té světlé šedi přímo topil. Rytmus nabral takové obrátky, že mé tělo zatoužilo po splynutí s ním a současně s dívkou i časem, který jsem chtěl naopak zastavit, abych se již nikdy nemusel probrat z tohoto úžasného stavu.
Začali jsme spolu tančit, aniž bychom si cokoliv řekli. Najednou jsme oba věděli, že přišla ta správná chvíle. Vůbec jsem si nelámal hlavu s tím, že tančit vlastně neumím. Jako bych to ani nebyl já, ale něco mnohem silnějšího, všeobjímajícího a pohybujícího se v naprostém souladu se svým okolím.
Ve své náruči jsem slastně vnímal pružné a zároveň kouzelně hebké pulzující tělo. Nevadila mi rouška zakrývající tvář, já cítil její nitro, její touhu a obrovské štěstí. Chtěl jsem vzlétnout, což se mi skutečně vzápětí podařilo, stejně jako mé partnerce. Točili jsme se kolem společné osy a v prudkých piruetách jsme stoupali a klesali podle tónů hudby.
Náhle jsem si uvědomil, že je to jen sen a přesto v něm i nadále setrval. Dal bych bez váhání zbytek svého života, jen abych se z něj nemusel již nikdy probudit. Něco se však začalo měnit, světlo pomalu sláblo a v sále se objevovaly mužské postavy, ze kterých vyzařovalo neskrývané nepřátelství. Nebál jsem se o sebe, jen jsem věděl, že nedovolím, aby dívce kdokoliv ublížil. Postavy se přiblížily, musel jsem dívku pustit, abych za ni mohl bojovat. Postavil jsem ji k altánku a výhružně se napřímil k boji s vetřelci. Hudba získala charakter dusotu stáda divokých koní a já v sobě náhle ucítil takovou sílu, že i protivníci zůstali stát v uctivé vzdálenosti kolem mě a vyčkávali, co udělám. Už jsem nevydržel déle čekat, žíly v těle mi praskaly nezvladatelným přívalem energie, udělal jsem mohutný výskok a ocitl se za okruhem nepřátel. Pustil jsem se do nich jako bůh pomsty, nelítostně a nesmlouvavě jsem kosil jejich řady. Když padl i poslední soupeř, vracel jsem se opět ke své tajemné tanečnici. Nepřál jsem si nic jiného, než se opět spolu s ní ponořit do hlubokého jezera plného úchvatných tónů. Dívka však byla pryč, jen bílé stěny svítily čím dál víc, až se jejich jas stal nesnestelným a já se probudil s neuvěřitelným zmatkem a bolestí v duši. Podobné scénáře se pak ještě mnohokrát opakovaly v dalších snech.

Sportovní komentátor Nor Sander Halvorsen prožíval vrcholný okamžik svého života. Komu se poštěstí komentovat to nejsledovanější utkání všech dob? Pomohly jeho dlouholeté zkušenosti v oboru anebo spíše jeho vrozený cit pro ty nejdůležitější a nejzajímavější scény v mnohokrát nepřehledných situacích. Dokázal jedním okem sledovat, co se děje v blízkosti puku nebo míče a druhým bloudit všemi možnými směry, kde by se mohlo vyskytnout něco zajímavého. Často se mu podařilo odhalit ty nejzajímavější události, o kterých jeho kolegové neměli ani tušení. V práci mu pro tuto schopnost přezdívali Chameleon. Diváci si jeho vtipné a zasvěcené komentáře natolik oblíbili, že všechny televizní stanice bojovaly o to, aby Halvorsen pracoval právě pro ně. Jeho přítomnost zaručovala vysokou sledovanost. Sám aktivně sportoval, měl černý pás v judo a vědělo se, že kdyby se své sportovní kariéře věnoval se stejnou vervou, jako té komentátorské, byl by již dávno mistrem světa. Byl to vysoký štíhlý sympatický čtyřicátník s krátkými blond vlasy.
Vypracoval se mezi špičku ve svém oboru a náhoda mu pomohla, aby se zůčastnil utajeného televiznímu natáčení konference mezi mimozemšťany a vládnoucí elitou Země. Jeho kolega z politické sféry krátce před událostí podlehl chřipce a ve štábu nebylo schopnějšího náhradníka, než právě Sander Halvorsen. Díky svému povolání mohl být od prvního okamžiku, kdy se nad světem objevila obrovská kosmická loď, u centra dění. Obří létající objekt se objevil nejdříve nad Dillí v Indii, pak se bleskově přesouval nad Moskvu, Berlín, Paříž, Londýn, Washington, New York, Mexico City a další velká či důležitá města světa, naposled byl navštíven Peking. Pak se prudce vznesl do výšky a přistál na hladině Tichého oceánu, daleko od civilizace. Mezi lidmi se rozpoutala panika, někteří naříkali, jiní se radovali, hotové šílenství. Generálové však měli problém, protivzdušná obrana ani jednoho z „navštívených“ států se nezmohla na odpor, technika selhávala, výpadky proudu způsobovaly chaos mezi obyvatelstvem. Vystřelené rakety byly odchytávány silovým polem kolem lodě a aniž by vybuchly, putovaly do nitra objektu. Pak se na netu objevila pozvánka mimozemšťanů pro novináře celého světa na tiskovou konferenci. V dopisu se návštěvníci prezentovali jako dávní předkové lidského rodu, kterému kdysi dopomáhali k rychlejšímu rozvoji, až jej před přibližně 5 tisíci lety museli opustit. Čas jejich nového příchodu, měl být obsažen ve starých mýtech, které se ale bohužel nějak vytratily z paměti lidstva. Informace byly doprovázeny množstvím dobového obrazového materiálu, který byl odborníky vyhodnocen jako velmi hodnověrný. Armády NATO, které byly ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti, však prostor kolem lodi neprodyšně uzavřely, aby se ani jeden novinář nemohl dostat dovnitř. Halvorsen tenkrát zkoušel své štěstí s miniponorkou, ale byl spolu s jinými podnikavci zachycen a po výslechu byl díky masivnímu nátlaku vlivných médií deportován zpět do Evropy.