Věřte mi...

… pozoruji klientku, jak buší do dveří a kříčí, zažívám to poprvé, vypadám a jsem vyděšená... co udělám? Začnu si broukat písničku, otáčí se a jde ke mně.... uhodí mě? Honí se mi hlavou.... usmívám se a se srdcem v kalhotách zpívám dál a začínám tančit... k překvapení všech se přidává a tančíme, v osm ráno, v jednom domě pro nemocné... v duchu poklekám okamžiku a uvědomuji si, jak se její výraz z brutálního mění v úsměv....

 

Kdo z nás občas nechtěl rozmlátit dveře reality?

 

 

 

Otvírám dveře a tam sestra oživuje... klekám si a v rytmu rolničky rolničky pokračuji v započatém... jsem unavená, po deseti minutách necítím ruce, jen si v duchu řvu rolničky, rolničky... konec.... lehám si na zem, ruce nad hlavou a promítám si v duchu posledních dvacet minut... cítím zklamání, ale i klid... říkám : zavolejte sanitku... sedám si a zavírám oči...

 

Kdo z nás se občas o něco snažil a nedopadlo to?

 

 

 

Na krku už pár hodin nosím anděla od dcery k narozeninám, vybrala ho... ten je pro mamku...svírám ho v dlani a nikdy, nikdy ho z krku nesundám... třeba za chvíli začnu tančit a oživovat vzpomínky, kdo ví...

 

štěstí zabalené v celofánu

už napořád

štěstí,

které hledáme a mnohdy nemůžeme najít

je

průzračné

v každém okamžiku

v každé vteřině

kdy

se nadechneme