Bukodání

Když se v ní svíralo a

dech se zúžil

přimáčklý k hrudní kosti

sešněrovaný myšlenkami

zahalujícími nadějné Ticho

houpavého Jasu

zesláblý v podsklepí a

promočený lepkavou vlhkostí

bolesti

tak těkala očima

úpěnlivě hledala

nejnepatrnější prasklinku

roztřepenou štěrbinu k nahlédnutí

kudy lze spatřit propojit se

těšivě protáhnout se proklouznout

do jemně vibrujícího prostoru

kde bukové ruce

ty hladivé ruce

co za nocí

nastřádaným lunosvitem postříbřují 

očistně prosvětlují

tísnivý šelest na srdci a

zdobí jej čistotou vzdáleného domova

odnímají tíhu a

rozpouští ji ve vzlínajících proudech

zlatavých cest

svého pevného a pokorného majestátu.

V zelených korunách

třepotají se vesele

vydechující zelené průduchy

zpívají si s větrem a

děkují dešti za závlažné počínání.

V té mohutné štíhlosti

hladké a do hůry nekonečné

světélkuje  to paprsčitým jásáním

obdařeným jemnou měkkostí

kde ulpělé uvnitř i na povrchu

prodchnuto je společnou esencí Života.

 

                Pojď.

 

Ty jsi bytost     Já jsem bytost

     jsme oba živi z Lásky

       vkořeněná plnost

    vrchovatá dušesytost

bytostně z vánku vyslovené

           hojivé hlásky

               tvoří

živý most v Mezinebezemí

         mluví rukodáním

               němí

            uzdravují

       pročísnou něžně

            povětrně

    životem rozcuchané

             vlásky

            čarovně

             mrknou

            trojočím

Ty jsi bytost      Já jsem bytost

               zas

           do Života

              směle

             skočím.