plá/že ví...

chvíle u moře... letos v zálivu byly neuvěřitelný vlny, vytáhly mě z postele ušima... byla jsem fascinována... to bylo neuvěřitelný, okamžitě jsem skočila do vody, tedy skočila, byla jsem vlnou skočena... křičela jsem, smála se, otírala si sůl z očí a říkala si ještě tahle a přejde to, ne další a další... prskala jsem slanou vodu... otírala si oči, pálilo mě všechno s chechtala jsem se... když nás večer vezl převozník na večeři bála jsem se... ale usmívala jsem se... houpalo to a on jistej sám sebou ještě houpal... seděla jsem na druhém břehu v hospůdce a pozorovala tu krásu se zapadajícím sluncem...a přála si, abych tam mohla zůstat... dva mladí číšníci nás obsluhovali a někdo vyprávěl něco, nevím už co, ale mě to rozesmálo, ale děsně...a jak říká moje mamka tvůj smích je strašnej... takže jsem se nezastavitelně chechtala, otírala si slzy a jeden číšník co nás měl v oblibě vylezl ven, opřel se o zídku, pozoroval nás, vůbec ničemu nerozuměl a chechtal se... podíval se na mě a rozesmál se opět... asi jsem se trochu styděla a švagr říká, se ti směje... od té doby nás obsluhoval jen on...zdravil mě Achoj...švagr mi říká, podívej jak vždy vyleze, když se směješ... říkám mu, já to ale jinak neumím... poslední večer jim říkám, pojďte dáme si panáka na poslední noc... podívej kolik to stojí, zašklebil se švagr, to je fuk ne, jsi tu poslední večer a naposledy, nebudeme chudší o tolik,, odmítl,,, ptala jsem se našeho smějícího číšníka jak co chutná, tohle si dejte, to piju také... a tak jsme objednali dvakrát to, co doporučoval a jedno mně jiné... přinesl to a panáka dal před švagra, nene, povídám to je pro vás... tak jsme si ťukli ... smál se... proč kupujete panáka cizímu člověku? ptal se švagr,,, cizímu?? není cizí a proč? jen tak... třeba jen proto, že tolik dní se nám věnoval, třeba proto, že se smál, třeba proto, že to jak se smál si budu už vždycky pamatovat... třeba proto, že jsem tu zažila týdny krásy... třeba proto, že tohle místo je krásný a jsem tu naposledy... než přijel převozník seděla jsem na kamenech a dívala se na moře... neplakala jsem,ale tekly mi slzy po tvářích... hladila jsem očima celou tuhle zátoku, hladila jsem kameny kolem sebe a byla šťastná, vděčná i smutná z loučení... v domě jsem se rozhlížela a dívala na vše déle než normálně... ale říkala jsem si,že tenhle ostrov a tohle místo ještě navštívím... musím, protože jsem si ho zamilovala... musím, protože můžu se ještě vrátit... musím, protože je prostě kouzelný...

proti obloze
ve tmě
hučel příboj
kůže oceánu se vzdouvala
pod kropenatou září
z noci vybíhaly
dlouhé bledé vlny
a tříštily se o pobřeží
přílivová jezírka zářila
v temných skalách
jako tavící pícky

03.03.2017 00:42:39 | zelená víla

jako bych tam byla :-))

31.10.2016 13:57:05 | střelkyně1

přes černé bezešvé moře...úsměv.z.

30.10.2016 11:56:29 | zdenka

Nikdy mě nenapadlo představit si, jak může mít velryba ohromnou duši...
Děkuji Ti, Enigmane, krásné :-)

30.10.2016 08:17:37 | Helen Zaurak

poslední dobou mám radši tyhle tvoje kratší..ne že bych byla líná číst, ale líbí se mi nějak víc...

30.10.2016 07:32:47 | iluzionistka

....vím,že dohlédneš hluboko......Ji.

29.10.2016 21:03:05 | jitoush

To je ten vesmír uvnitř...

29.10.2016 19:56:55 | Clay