V. - Klaun Kostička

 

Příštího dne, když děti ráno svačily, pozoroval je klaun Kostička škvírkou ve dvířkách od skříně. Poslouchal, o čem si povídají, a brzy mu bylo jasné, čím je dnes překvapí. Aby byly překvapené, neprozradil jim to hned, i když se hned po svačince všichni sešli u skříňky, ve které na ně čekal, a dotírali, ať už jdou ven a ať jim řekne, co tam budou dělat. „Ne,“ říkal, „uvidíte – a budete překvapení jako medvěd na lyžích.“ Děti si přály být překvapené, jako medvěd na lyžích, jenže to překazila paní učitelka.

„Copak tam všichni máte?“ zajímalo ji, když je viděla u té skříně, jak se dohadují, a šla se podívat. „Zase ty kostky?!“ divila se. „Nikdo si s nima nehrál, a najednou se o ně málem perete,“ kroutila hlavou, ale po jedné kostce sáhla.

„Ne!“ vykřikli Marek, Pavlínka i Klárka najednou.

„Copak?“ divila se paní učitelka ještě víc. „Zase vidíte klauna?““ zasmála se, ale bylo na ní znát, že se zlobí. „ A víte, že mě straší?“ dodala přísně. Jenže děti byly opravdu vyděšené, tak strčila kostku do ruky Jiříkovi, který stál nejblíž. „Kdybyste ho viděly, tak mi řekněte a zlikvidujeme ho a vyhodíme. Protože děti nesmí strašit,“ řekla ještě. a odešla pomoct paní kuchařce s úklidem po svačince.

A proč že byly děti vyděšené?

Nejen proto, že chce paní učitelka jejich kamaráda vyhodit. Polekaly se už předtím, když brala tu kostku, protože viděly to, co paní učitelka neviděla – že ji totiž bere z těla klauna Kostičky. Tam, kde mu začínala noha, která se mu nato prohnula a on se celý nachýlil ke straně, div, že nespadnul. Kostku, kterou teď držel Jiřík a nevěděl, co s ní.

„Na,“ podával ji klaunovi. Jenže ani Kostička si nevěděl rady.

„To už nejde vrátit,“ řekl smutně. „Musel bych se úplně rozsypat a znovu složit,“ vysvětloval dětem. „Ale to už bych pak nebyl já a možná byste měli místo mě nějaký strakatý strašidlo. Nebo komín,“ zamrkal svýma velkýma namalovanýma očima.

Co teď? Klaun Kostička se na nohu nemohl postavit a kostku, co mu ji paní učitelka vytáhla z těla, měl před sebou na zemi.

„Já to zkusím,“ nabídl se Kubík a zkoušel kostičku vrátit, kam patřila.

Nešlo to.

„On se nám rozbil,“ vzdychala Lenička Fojtíková plačtivě.

„A to nejde spravit?“ divil se Jiřík.

 

„Jde,“ odvětil klaun Kostička, a děti se zaradovaly. „Ale jedině, kdyby tu kostku paní učitelka vrátila přesně na místo, do mojí nohy.“

„A co, když se netrefí?“ váhal Jiřík.

„Tak to zkusí ještě jednou,“ nedala si Pavlínka svou radost vzít.

„A když nebude chtít?“ napadlo Adámka.

„Tak ji poprosíme znovu,“ měla jasno i Klárka.

„A co, když tě schválně rozbije ještě víc?“ napadlo Marka.

„Nestraš,“ zavrtěl klaun Kostička hlavou. „Ona není strašná, ona jenom má moc rozumu.“

„Ale co když jo?“ strachovala se Lenička Žabková,

„Tak ji poprosíte, aby na mě byla hodná,“ řekl klaun Kostička jednoduše.

„Tak jo,“ souhlasila Pavlínka, která pořád měla tu svoji radost.

„Všichni?“ zeptal se klaun.

Děti se na sebe podívaly.

„No jasně,“ neváhal Kubík.

„Ale já jsem chtěl jít ven. A to už pak nestihneme,“ řekl Marek. Smutně. Nešťastně. Jelikož se moc těšil, co s klaunem zase prožijí – a teď tohle.

„Jestli chcete jít ven, tak půjdeme,“ nabídl Kostička. „Já budu klidně kulhat.“

„Fakt?“ vykulil Marek oči.

„Ty seš tak hodnej,“ zahleděla se Klárka na klauna obdivně.

„Mám přece to překvapení,“ vzpomněl si Kostička, a rozhodl se jim ho prozradit, aby věděli, o co možná přijdou. „Budete na chvíli dospělí. Žádný vousy ani malování na nehty vám neudělám, to teda ne ne ne, ale budete jako dospělí, to zase jo jo jo. Jestli teda budete chtít,“ mrkal na ně svýma velkýma namalovanýma očima.

„Já chci!“ vystřelila ruku nahoru Lenička Fojtíková. I všem ostatním se takové překvapení moc líbilo, ovšem...

„Já chci, abys chodil, abys nekulhal,“ řekl za všechny Marek.

„Však já taky,“ přidala se i Lenička Fojtíková.

„A proč seš tak hodnej?“ divil se Kája. Klaun Kostička ale jen mávl rukou.

„Marek je taky hodnej, viď, Marku,“ usmál se, protože měl radost, že jim na něm záleží.

„Ne,“ zavrtěl Marek hlavou. „Ale to bych nechtěl, aby ti upadla noha,“ řekl. A rovnou se obrátil a šel za paní učitelkou, poprosit, aby tu kostku, co klaunovi chyběla, vrátila na své místo. Kostku ale zapomněl vzít.

„Já jsem taky hodná,“ vykřikla Lenička Fojtíková, sebrala ji ze země a pospíchala za Markem.

Paní učitelka nejdřív nerozuměla, co po ní chtějí. „Cože?“ upírala na ně přísné oči, neboť měla pocit, že jsou na ni drzí, že ji chtějí napomínat, aby hračky uklízela na svoje místo, nebo že si z ní dělají legraci. Marek ani Lenička Fojtíková se však netvářili drze, naopak hezky prosili, a když se kolem zanedlouho shromáždily všechny děti a všechny tak hezky prosily, aby kostku vrátila přesně tam, kde ji vzala, že je to hrozně důležité, pokrčila rameny a šla to zkusit. Asi je to nějaká jejich nová hra, myslela si, a nechtěla jim ji pokazit.

„Ale jestli mi chcete zase ukázat nějakýho klauna, aby se mi o něm v noci zdálo, tak to ne,“ zdvihla varovně prst. „To bych všechny kostky vzala a vyházela do koše, aby to všechno pan školník spálil.“

To snad ne! Polekaly se děti a napjatě čekaly, jak to dopadne, jestli ho uvidí. Dopadlo to dobře, paní učitelka i teď viděla jen neuspořádanou hromádku kostek a ne živého klauna Kostičku, jako děti, a nemohla ho vyhodit. Nemohla ale ani poznat, kde mu ta jedna kostka schází. Strčila ji tedy jen tak, ledabyle, mezi ostatní, a myslela, že děti budou spokojené.

Nebyly.

„Kousek vedle,“ napovídala Lenička Žabková.

Paní učitelka se zašklebila a přimhouřila oči. Opět se jí zdálo, že je dětem pro smích, že si z ní utahují. Ale netvářily se tak; naopak byly vážné a úpěnlivě prosily: „Paní učitelko, ještě aspoň jednou. Třeba se vám to povede. Zkuste to. Prosím!“

„Ale proč?“ nechápala paní učitelka.

„Aby...“ Marek se zarazil; nemohl prozradit, že potřebují zachránit klaunovu nohu.

„My to potřebujeme,“ vysvětlil Kubík po svém.

„Ale proč?“ nestačilo paní učitelce takové vysvětlení.

„Protože...“ hledali všichni, jak to povědět.

„Abysme to mohli uklidit,“ napadlo Pavlínku. Ovšem nebyl to dobrý nápad, aspoň na paní učitelku neplatil.

„Uklidit to můžete takhle,“ byla rázem hotová, kostku pohodila k ostatním, až málem trefila klauna Kostičku kostičkou z jeho nohy do jeho hlavy, a odcházela.

„Paní učitelko, paní učitelko!“ rozběhly se děti za ní. „Ještě trošku to zkuste, aspoň jednou. Nebo pětkrát, prosím! Abysme vám mohli dát už pokoj. Abyste byla hodná, my budeme taky hodní. A něco vám namalujeme,“ přemlouvaly ji.

A paní učitelka, většinou přísná a nesmlouvavá, když je viděla, jak se všichni snaží a nedají se odbýt, usmála se a řekla, že tedy ano, že to ještě zkusí.

Jenže to dopadlo, jako předtím. Ani teď se netrefila, dokonce kostku málem strčila nešťastnému klaunovi kamsi do břicha, a on se přitom nemohl ani pohnout, aby se paní učitelka nepolekala.

„Dolů, vedle, jinam,“ křičely děti nápovědu.

„Tak kam teda?“ zarazila se paní učitelka – a zdálo se, že s tím chce už přestat.

„Tady,“ postavil se Adámek až těsně k ní a jednoduše ukázal místo na klaunově těle, kam má kostku dát. A ona, přestože klauna neviděla, vložila kostičku přesně tam, kam patřila.

„Zvládla jsem to správně?“ zeptala se a oči jí pojednou radostně svítily. Jako by sama poznala, že se trefila; jako by viděla, že je kostka na svém místě. Když vtom strnula leknutím, jako by se před ní objevilo cosi nečekaného, překvapivého, zvláštního. Natáhla ke kostkám ruku, jako by znovu chtěla jednu sebrat, ale nechala prsty ve vzduchu a přimhouřila oči, jako by se chtěla lépe rozkoukat, jako by se to ztratilo, a zavrtěla nechápavě hlavou.

„To byl on,“ špitla tiše.

Děti viděly, že se klaun Kostička na paní učitelku usmívá, ale bály se jí to prozradit.

„Mně se zdálo, že ho vidím,“ obrátila se na ně a zasmála se. „Ale to je přece úplná hloupost,“ opět zavrtěla hlavou, „Nemohla jsem ho vidět, když není,“ promlouvala udiveně, že si až musela položit dlaň na hlavu, jako by si ji chtěla podepřít. „Tak si hezky hrejte,“ prohodila k dětem a odebrala se ke stolku, ještě jednou se však zastavila a ještě jednou se podívala mezi děti, na kostky, co se válely po zemi – a co jí v jednu chvíli, v jeden kratičký okamžik připadaly úplně jako postava nějakého klauna. „Ale smál se na mě. A moc krásně,“ řekla, znovu nad tím zakroutila hlavou a šla si raději sednout ke stolku. Prostě tomu nemohla uvěřit.

Klaun Kostička byl zase celý, zase v pořádku, jen ta noha pořád bolela, musel na ni došlapovat opatrně a raději seděl, aby se mu ještě nerozsypala. „No-ha má dou-há, z kal-hot mi čou-há, zachránili jste mě,“ radoval se, ale děti na něm poznaly, že dnes dnes už opravdu žádný výlet nezvládne, a smířily se s tím. „To je škoda,“ říkaly sice, ale nezapomněly dodat, že to nevadí, ať si klaun Kostička pořádně odpočine, aby se mu noha uzdravila.

„Já bych stejně nechtěla bejt dospělá,“ tvrdila Klárka. „Jenom pořád uklízet a vařit a chodit do práce,“ kroutila hlavou.

„Já bych koukal v noci na televizi,“ hlásil Kája.

„Stejně jsou tam samý blbost,“ věděla Lenička Fojtíková.

„A já bych řídil auto,“ vymiňoval si Jiřík.

„Vždyť to neumíš,“ šklebila se Janička.

„Já bych nechtěl ani chodit do hospody,“ prozradil všem Kubík.

„Já taky ne,“ souhlasila Klárka. „Ani uklízet a vařit.“

„Já bych všechno opravil,“ těšil se Adámek.

„Ale to neumíš,“ připomněla Janička i jemu.

„Ale to bych se naučil,“ trval Adámek na svém.

„Ale to neumíš, teď ještě,“ trvala na svém i Janička.

 

„Proč jste chtěli, abych tam dala tu kostku?“ objevila se za nimi nečekaně paní učitelka.

„Jenom tak. Aby tam byla,“ nevěděly děti, co mají honem odpovědět.

„Já vám něco řeknu, chcete,“ sklonila se paní učitelka k nim. A děti samozřejmě chtěly, tak pokračovala: „Jenom se mi nesmíte smát,“ vymiňovala si, ale děti ani nenapadlo, že by se jí mohly smát, tak jim pomalu a zřetelně pověděla, že se jí zdálo, jako by v jednu chvíli viděla místo kostek opravdového klauna, ale úplně stejného, co se jí o něm v noci zdálo. „To je zvláštní, viďte,“ usmívala se.

Ale děti se nesmály.

„Není, on tam byl, to je Kostička,“ vykládal paní učitelce Kubík, že viděla dobře, a ostatní opatrně přikyvovali, protože měli ještě strach, aby ho paní učitelka nechtěla doopravdy vyhodit, nebo spálit.

„Já vím,“ znovu se na děti usmála. „Vy vidíte i to, co není, protože jste ještě děti, ale já bych neměla, vidět klauna, kterej není, a nemělo by se mi o něm ani zdát, já už jsem na to moc stará,“ pokývala vážně hlavou a narovnala se.

„Nejste stará, můžete,“ volaly děti a braly paní učitelku za ruce.

A škvírkou ve dveřích do skříňky, kam předtím děti klauna Kostičku uklidily, aby si pořádně odpočinul, se tenhle klaun Kostička spokojeně díval, jak si děti s paní učitelkou povídají, jak je ona hezky poslouchá a jak jim věří skoro úplně všechno, co jí vyprávějí. Noha už ho vůbec nebolela, ale zůstal schovaný a jen se díval.