IX. - Klaun Kostička

 

Ráno šly děti, jako obvykle, do stejné skříňky, do které šla včera večer paní učitelka. Pro klauna Kostičku, samozřejmě. Myslely, že jsou nenápadné a paní učitelku nenapadne, že jdou za klaunem, pozdravit ho a domluvit, co spolu dnes podniknou. Jenže se spletly. Jednak je paní učitelka dobře viděla, ale zmýlily se i podruhé, neboť ve skříni žádný klaun nebyl. Hledaly ze všech sil, v krabicích i za krabicemi, mezi poličkami, Kubík dokonce vlezl pod nejnižší poličku, Adámek s Jiříkem zase šplhali nahoru, jestli se neschoval někde tam, ale ne. Nikde nic.

„Copak hledáte?“ zaslechly náhle paní učitelku, která už chvíli stála za nimi a sledovala je.

„Nic,“ lhaly děti.

„Lhát se nemá,“ napomenula je paní učitelka.

„Když my vám to nemůžeme říct,“ rozhodil Kubík rukama.

„Můžete,“ odvětila na to paní učitelka, s pohledem odvráceným kamsi stranou, jako by měla špatný pocit, jako by se za něco styděla.

„Nemůžeme, protože byste pak musela za paní ředitelkou,“ připomněla Pavlínka. Jenže paní učitelka zavrtěla hlavou a řekla, že ne, že by za paní ředitelkou nemusela jít, protože už tam byla včera. A říkala to tak nějak .. smutně.

„Proč?“ zeptal se Kája. Nerozuměl tomu nikdo, proč už tam paní učitelka byla, ale Kája byl zvyklý se ptát, tak se zeptal jako první. A co se děti potom od paní učitelky dozvěděly, to byla rána, jako když praskne balónek. Nebo spíš pořádný balón. Paní učitelka totiž prý klauna Kostičku včera večer objevila a hned zavolala paní ředitelku, která ho má teď u sebe v kanceláři. Zatím prý neví, co s ním bude dělat, ale určitě jim ho nevrátí. To všechno jim paní učitelka pověděla – a říkala to všechno jaksi .. smutně. I děti se tvářily zklamaně, že už s klaunem nepůjdou ven, dělat něco, co se normálně nedělá, a vidět něco, co se normálně nevidí, a přešlapovaly rozpačitě před skříňkou, Kubík vztekle kopl do země, Lenička Žabková pohladila dvířka, za kterými Kostička býval, Klárce se dokonce začínaly v očích třpytit slzičky...

„Musíme ho zachránit!“ vykřikl Adámek.

„Ale jak?“ ptali se ostatní. Nejraději by udělali to samé, jenže netušili, jak se to dělá. Ani Adámek to nevěděl.

„To nepůjde,“ řekla paní učitelka. Opět tak nějak .. zasmušile.

„Proč ne?“ zajímaly se děti. A teď teprve se začaly na paní učitelku zlobit, protože to byla její vina, a začaly se ptát, proč to udělala, proč dala klauna paní ředitelce, a říkaly, že mají strach, aby se tam nerozpadnul, a že tam bude nešťastný, že potřebuje být s nimi, protože jsou to jeho kamarádi, kvůli kterým se z kostek postavil. A paní učitelka? Krčila rameny, že se s tím nedá už nic dělat. A byla pořád .. tak nějak zvláštně nešťastná, skoro jako by také nabírala k pláči.

 

Klaun Kostička ovšem u paní ředitelky nebyl nešťastný. Paní ředitelka si s ním totiž povídala. O čem? A jak, když ho neměla vidět? To se dozvíme až za chvíli. Nejdřív, teď hned musíme vysvětlit, proč je nešťastná paní učitelka.

 

Ta se zatím posadila na židli ke svému stolku, opřela si bradu do dlaní a koukala na děti. „Zlobíte se na mě moc?“ zeptala se šeptem.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Lenička Žabková.

„Jo,“ přiznal Jiřík.

„Proč?“ nevěděl Kája, co má říct.

„On se na mě smál,“ vzdychla paní učitelka, a zkoušela se na děti také usmát, jenže jí to nešlo. „Říkal, že budeme kamarádi, když jsem ho našla. A já jsem na něj zavolala paní ředitelku,“ zakroutila hlavou. „To ode mě nebylo hezký,“ dodala rozechvělým hlasem.

„Ani pěkný,“ dodala Pavlínka, aby to bylo úplně jasné a zřejmé.

„Tak nebuďte smutná,“ snažila se ji utěšit Janička.

„Proč ne? Já jsem taky smutnej,“ nesouhlasil Davídek.

„Já taky,“ připojil se Marek.

„A já nejvíc,“ ozvala se Lenička Fojtíková.

„A proč jste ho tady nenechala?“ zeptal se Kája.

„To je dobrá otázka, Kájo,“ pochválila ho paní učitelka, a Kája se rázem pyšně rozhlédl, jestli to všichni slyšeli, a slyšeli to, samozřejmě, a záviděli. „Jenomže já na to neumím odpovědět,“ pokračovala paní učitelka. „Myslela jsem si, že tady nemá co dělat, že sem nepatří, když jsme ho sem nepřijali, ani nemá žádné povolení,“ krčila rameny. „Jenže teď si myslím, že byl hodnej. A že vás měl rád.“

„On nás má rád pořád,“ opravila ji Klárka.

„Já vím,“ podívala se na ni paní učitelka smutně. „Ale mě teď asi nenávidí,“ sklopila hlavu, aby jí nebylo vidět do očí.

 

A jak že to tedy bylo s klaunem Kostičkou doopravdy? Nenáviděl paní učitelku a děti měl pořád rád, nebo to bylo jinak? Nevyhodila ho paní ředitelka, aby se do školky, mezi děti už nedostal? Nepřevychovala ho, aby už děti nesváděl k darebnostem? Neublížila mu?

Ne. Klaun Kostička seděl u paní ředitelky na stole, na měkké dečce, kterou mu tam paní ředitelka rozprostřela, aby se mu pohodlně sedělo, a povídal si s ní. Od včerejška už se dozvěděl, že se jmenuje Zuzana, ale že nesnáší, když jí někdo říká Zuzano, a naopak má nejraději, když se jí říká Zuzko, a věděl také, že na živé dětské hračky rozhodně nevěří, ale když má něco, čemu nevěří, před očima, tak se s tím ráda důkladně seznámí. Dokonce si na něj hned musela i sáhnout, jestli je opravdu z obyčejných dřevěných kostek, když paní učitelka odešla a oni dva spolu v ředitelčině kanceláři osaměli.

„To je neuvěřitelné,“ téměř při tom výskla.

„Proč?“ divil se klaun Kostička, kterému se vůbec nezdálo být neuvěřitelné, že je. Ale paní ředitelka nechtěla nic vysvětlovat, ona se chtěla s klaunem, který se tak neuvěřitelně ocitl v její kanceláři, seznámit. Takže klaun za chvíli věděl už nejen, jak se jmenuje a čemu nevěří, ale také, že má doma kočku a výborně řídí auto, i když s parkováním má ještě někdy trošku problém, že miluje procházky lesem, ale do lesa se dostane jen málo, že má novou krásnou kabelku, kterou mu hned ukázala a odnesla si ho v ní potom domů a ráno z domu zase zpátky sem, a dozvěděl se o paní ředitelce ještě spoustu jiných informací, když ona se na oplátku dozvěděla, že klaun Kostička je klaun a jmenuje se Kostička, protože to jméno dostal od dětí, pro které se seskládal z obyčejných dřevěných kostek, aby se stal jejich kamarádem.

„A,“ nadechla se právě teď paní ředitelka, jelikož měla strach se zeptat, ale pak se přece jen konečně odhodlala. „A mohl bys být i mým kamarádem?“ vyslovila opatrně a sledovala, co na to klaun řekne.

A co na to asi mohl klaun Kostička říct?

No přece tohle: „Jasně, paní ředitelko. Já budu kamarádit klidně třeba i s chechtavým slonem, když bude chtít.“

 

Lenička Žabková vylezla na židli k paní učitelce, aby na ni dosáhla, aby ji mohla pohladit. Dokonce i Kubík prohlásil, že se teda nezlobí. Zlobil se pořád, to je jasné, když jim odvedla klauna Kostičku, jejich kamaráda, ale nechtěl, aby byla smutná, tak zalhal. A to se může.

„Co budeme dělat?“ zvedla paní učitelka smutkem vlhké oči k dětem, které seděly na zemi a na židličkách, zklamané, že už nemají klauna Kostičku ve třídě. Ale byly smutné s paní učitelkou, přestože na ni měly zlost, a paní učitelku zase vůbec netěšilo, že je ve třídě klid, a nedělala svoji důležitou práci, ale pozorovala děti a přemítala, co má udělat, aby je potěšila, aby se na ni nezlobily – a aby nemusely litovat, že přišly o svého kostičkového kamaráda. Vyptávala se, jestli je Kostička naučil nějakou hezkou písničku nebo rozpočítadlo, nebo říkanku, jestli si nimi povídal a o čem si s nimi povídal a tak podobně, jenže děti jen krčily rameny a byly nemluvné, jako by je ofoukl a zmrazil studený severní vítr, ale postupně roztávaly, jak se paní učitelka snažila, až se rozpovídali, jaké to s klaunem bylo všechno zajímavé a zvláštní.

„A co byste chtěli dělat teď?“ snažila se paní učitelka přijít s něčím jiným, co by bylo podobně zajímavé a zvláštní.

„Zase něco malovat?“ špitla Eliška.

„Nebo na procházku,“ napadlo Leničku Fojtíkovou.

„Půjdem na hřbitov!“ vyprskl Jiřík.

„Na hřbitov?“ vykulila oči paní učitelka.

„Na hřbitov ne, tam už jsme byli,“ protestoval Kubík.

„Půjdem na hřiště!“ dožadovala se Klárka.

„Na zmrzlinůůů!“ zaječel Davídek a hlasitě zamlaskal, jakou na ni dostal chuť. Jenže byl jediný, koho zmrzlina tak mocně lákala. Nápady pršely jeden přes druhý, i když někteří nenavrhovali, nic ale jiní zase chtěli jednou to a jindy zase něco jiného, překřikovali se a dohadovali, až se paní učitelka už chystala je okřiknout, a pomalu si začínala myslet, že bude opravdu nejlepší, když je usadí ke stolečkům a dá jim pastelky a papíry, aby si malovaly, hezky pěkně, ale hlavně v klidu a tiše, když tu, jako by na paní učitelce poznala, o čem přemýšlí, Pavlínka řekla: „Tak počkejte, musíme se domluvit! Že jo,“ obrátila se na Elišku.

„Jo,“ přikývla Eliška tiše.

A ostatní děti? Paní učitelka tomu nemohla ani uvěřit, ale opravdu se přestaly hádat. Nikomu se nechtělo ustoupit a dělat, co chtěli druzí, ale hádat se přestali. Paní učitelka zůstala s vykulenýma očima, a ještě překvapenější byla, když Davídek řekl: „Tak teda něco jinýho, abysme se nehádali. Ale co?“

„Půjdeme za Kostičkou!“ vyhrkla Janička.

„Ano!“ shodly se hned všechny děti, že to je ten nejlepší nápad, a obrátily se na paní učitelku, která viděla, jak se radostí rozzářily, a nesmírně se jí líbilo, jak se zvládly dohodnout, hezky pěkně, řekla by nahlas, ale neřekla to, protože musela nahlas říct, že to asi nepůjde, jít za Kostičkou, že by to paní ředitelka určitě nedovolila.

„Vy jste se jí ptala?“ zajímalo hned Adámka.

„Neptala,“ musela přiznat paní učitelka.

„Tak se jí zeptáme!“ měly hned jasno děti. A na to paní učitelka nemohla jinak, než přikývnout. I když s velkým strachem, co paní ředitelka odpoví.

 

Paní ředitelka se zatím dost nachechtala chechtavému slonovi, co má místo uší křídla a místo chobotu chobotnici, a ani se nepokoušela klaunovi vysvětlit, že nic takového není, jak se jí ta potvůrka líbila. „A mohl by mít taky hlavu jako balón, kdyby měl unavený křídla, teda uši, tak aby mohl letět dál,“ vykládala, rozjásaná z té představy.

„To je bezvadně praštěný,“ souhlasil klaun.

„A místo ocasu provázek, který by dosáhl až na zem a mohli bychom ho za něj vodit, aby létal s námi,“ švitořila paní učitelka, a to už klaun Kostička úplně zářil, a se mu kostičky protáčely dokola a klepaly o sebe, že to znělo skoro jako smích.

„Skvělej nápad,“ chválil paní ředitelku. „Já jsem hned poznal, že budeš dobrá kamarádka, Zuzko, kdyžs mě hned viděla, protože mě dospělí nevidí, ale ty jo, a hned,“ mrkal na paní ředitelku svým velkým okem, co ho měl namalované na maličkém kulatém polštářku.

Paní ředitelka se trošku zarazila, že jí ten klaun tyká. Nebyla na to zvyklá, ale zvykla si rychle, protože měla ráda, když se jí říká Zuzko.

„Myslíš?“ skoro se začervenala. Nejen proto, že ji klaun Kostička tak hezky pochválil, a nejen proto, že jí říkal Zuzko, ale především proto, že se zastyděla, protože klaun Kostička uvěřil tomu, co není pravda. „Ale já jsem tě neviděla,“ soukala ze sebe přiznání, že když ji včera paní učitelka Melšová zavolala, ať se jde podívat na klauna, co se postavil z obyčejných dřevěných kostiček, myslela nejdřív, že je přepracovaná a nějak jí v hlavě haraší, a když jí ukazovala na stůl, kde leželo pár poházených kostek, že to je on, ten klaun, tak se rozhodla zavolat doktora, aby paní učitelce Melšové pomohl, a dělala, jako že souhlasí a že ho vidí, aby se paní Melšová nezačala hádat, a řekla jen, ať ho odnese k ní do kanceláře, aby tam nenápadně zatelefonovala do nemocnice, jenže pak, když paní Melšová z kanceláře odešla a ona se dívala na tu hromádku kostek na stole, a to už slyšela v telefonu, jak to u pana psychiatra vyzvání, teprve pak si všimla, že ty obyčejné dřevěné kostky jen tak, samy chodí po stole, a polekala se tak, že jí až telefon vypadl z ruky a na zemi pak bylo slyšet pana psychiatra, jak se ptá: „Haló, co potřebujete? Kdo volá? Haló! Přestaňte si ze mě dělat blázny. Haló, tak se ozvěte! Já vás vidím, máte to marný, neschovávejte se přede mnou,“ pořád do toho hluchého sluchátka mluvil, zatímco paní ředitelka sledovala kostky, jak se jí procházejí po stole, a připadala si v tu chvíli trošku jako blázen a trošku jako malá holka v cirkuse, ale jen chvíli, jen než se jí ty obyčejné dřevěné kostky v očích nějak samy poskládaly v neobyčejného živého klauna Kostičku, a pak teprve ho poznala, a připadala si jako nejšťastnější paní ředitelka na světě, že ho vidí, protože jí bylo hned jasné, že to je on, ten pravý, koho tolik let marně hledala.

„Já mám tak strašnou radost,“ vyhrkla teď, protože už se přestala stydět, jak byla šťastná. „Od teď budeme spolu kamarádit a budeme se mít rádi, jen my dva, sami, to bude tak krásný, že se nemůžu dočkat, až budeme večer spolu doma a ty mi budeš něco povídat a já tě budu poslouchat a budu úplně nejšťastnější,“ vydechla okouzleně.

„Ale Zuzko, já přece patřím všem,“ namítl klaun.

„Dost! Kostičko, to už nechci slyšet!“ zvedla paní ředitelka přísně ruku, ale... V tu chvíli se cosi změnilo, klaun se jí začal před očima rozpadat, znovu to byly jen obyčejné dřevěné kostky – avšak i ty jako by se vytrácely a rozplývaly ve vzduchu, a ředitelka Zuzka svoji přísně zdviženou ruku hned pustila dolů a začala prosit: „Šašku... Kašpare… Klaune… Kostičko! Neztrať se mi! Já udělám všechno, co budeš chtít, jen se mi vrať!“ volala nešťastně, a byla tak nešťastná, že se nejdřív třikrát spletla, než to napočtvrté řekla správně, a teprve potom se klaun Kostička začal znovu skládat, aby si s úlevou oddechla, že ho zase vidí a že ho neztratila.

,Co se stalo?“ divil se klaun. On za to totiž vůbec nemohl, to jen paní ředitelka pozbývala schopnost jej vidět, když ho okřikla a chtěla mít sobecky jen sama pro sebe.

„Ty ses mi nechtěl ztratit?“ divila se paní ředitelka ještě víc.

„Ne,“ smál se klaun. “Vždyť jsme přece kamarádi, ne?“

A paní ředitelka Zuzka přikývla, že ano, když tu se ozvalo se zaklepání na dveře.

„Kdo to je?“ trhla sebou paní ředitelka a postavila se před klauna, aby jej nemohl vidět nikdo jiný, než ona.

„Melšová, paní ředitelko,“ ozvala se za dveřmi paní učitelka „My jdeme s dětma za vámi, o něco vás chceme poprosit.“

„Teď to nejde,“ vymýšlela si paní ředitelka Zuzka a přiskočila ke dveřím, otočit klíčkem v zámku a zamknout dveře, aby tam zůstali jen spolu, sami dva.