Staré struktury v ještě starší krajině

Rok 2254. Armáda písečných červů se chystá na poslední bitvu s kryptomravenci, je to válka bez zajatců a konvencí, vítěz bere vše, hlavně světavládu. Nad polem ani po ztěžka uplynuvších dvěsta letech nevymizel radiační opar. Slunce nevyjde a nezašlo a pár krys, co přežilo ve štolách pod bývalou Ostravou, se těší na vydatnou hostinu...

Na kraji spáleniště se v sedle houpacího koníka kýve postava. Prázdným okem měří bitevní pole a v duchu sází na kryptomravence. Přidá se k nim, až ta druhá armáda padne do posledního červa. Co na tom, že před sto lety, v podzemních kobkách bývalého Berlína, stáli ti samí červi úspěšně proti kobylkám, co na tom. Kdyby tehdy kobylky vyhladily červy, s úsměvem by jim potřásl tykadly. A kdyby dnes nakonec kryptomravenci podlehli, vrátí se k červům. Tolerují ho tu už po staletí, stejně tak krysy. Nakonec, kdyby v roce 2038 nebyl utrhnul ten rudý knoflík z blůzky Jaderné Veselice, nebylo by dneska co jíst a proč válčit.

Na kraji spáleniště se ze sedla houpacího koníka zvedá postava. Z válečného pole vzlíná růžověrudý opar. Postava na chvíli podlehne iluzi zapadajícího Slunce a pak podpatkem rozdrtí posledního z umírajících mravenců a dva přeživší písečné červy. Co dělat, přidá se ke krysám a k jejich hostině, ještě není tma. Stále je ještě Člověkem.