Dětství černé Emy

Dětství černá Ema prožila v rámci možností bezstarostně, klasicky, u dědečka a babičky. Maminku měla, ale konec jí byl kdovíkde. Tatínek se taky nehlásil a podle nejnovějších zpráv byl mrtev. Dědeček s babičkou žili v jednom nejmenovaném městečku na Moravě, avšak chaloupku měli malou, dřevěnou, akorát pro tři lidi. Ema samozřejmě chodila do školy, měla kamarády a kamarádky, kteří ji možná považovali za blázna, ale nepřežili by bez ní.

O Emu se dědeček s babičkou starali přímo vzorově. Babička měla tendenci šít a plést, kdykoli Emu uviděla. Ema brala prarodiče jako samozřejmost, ale milovanou samozřejmost.

Škola ji nebavila, považovala ji za rutinu. Avšak den se změnil v martyrium, kdy všechny milované samozřejmosti zmizely a jedinou útěchou byla dobře vyvedená rutinní práce.

Cesta ze školy. Emě bylo šest. Se spolužáky šla do své uličky, kde žila s prarodiči, jen tak, náhodou, šli kolem. Teda... spíše to téhle uličky směřovali. Cesta vedla přes dlouhé pole, skrz vlakovou trať. Ema přemýšlela, zda má jet vlakem, ale proč? Ráda se procházela, ráda procházela přes pole, křoví, podíl nábřeží až přes nepoužívaný železniční tunel, který kdysi sloužil jedné zkrachovalé fabrice, stojící opodál.

"Nechoď tam!" volali na ni spolužáci a smáli se její naivitě.
"Kam? Domů?" ptali se udiveně.
"Ne, do tunelu, ty káčo hloupá!" rozchechtali se.
"Půjdu si, kam chci!" rozhodla. "Nic mi tam neublíží. Spí tam přece netopýři!"
"Copak ty se nebojíš netopýrů?!" ptala se pohrdavě nejstarší Madlička. "Ó, jak je pošetilá! Jak je pošetilá! tvrdí, že jí netopýři neublíží, hohohó, přitom každé malé dítě ví, že se jí můžou zamotat do vlasů, ba ji o ně připravit, hohó! A ona se nebojí netopýrů, jak pošetilé, jak TRAPNÉ!"
"Jsou to jen zvířata," zavrtěla hlavou Ema. "Mám je ráda."
"Hohohó, rozesmála se Madlička zase. "Má ráda netopýry, přestože jí vyrvou vlasy a můžou ji vypít krev. Má ráda netopýry, hohohó! Jak pošetilé, jak dětinské, jak TRAPNÉ!"
"Trapná jsi jedině ty, krev mi piješ jedině ty a dítě jsi jedině ty. Netopýři krev nepijí a do vlasů se nezamotávají. Pomlč," řekla klidně a vešla do tunelu.

Procházela se po kolejích, mávala síťovkou v ruce a zpívala si. Kolem ní se začali stahovat netopýři. "Pojďte, miláčkové moji, mám vás moc ráda, vy jediní se mi neposmíváte, vy jediní si mě ceníte." Vyndala z kapsičky kostku cukru a zvedla ji nad hlavu. Netopýři se střemhlav spustili na její ruku. Začali ji kousat, nejen kostku cukru, ale i její ruku. Ema šla bezstarostně dál ve tmě po kolejích s rukou obalenou pištícími netopýry. "Pojďte miláčkové moji!" usmívala se. Když došla ke konci tunelu, netopýři se strachem ze dne odletěli zpět do tmy. Ema otřela krvácející ruku do zástěry a běžela k domovu.

"Miláčku, Emičko, že ty jsi zase krmila netopýry?" vyptávala se babička. "I ty nezvedená, marš domu!"
Ema se rozesmála a vběhla do síně. Na první pohled se jí něco nezdálo. Síň byla temnější. "Babi?" špitla Ema. Otočila se. Babička zavrávorala. "BABI!"
"To nic, miláčku, jen se mi zatočila hlava..." zašeptala babička a usmála se na znamení, že je všechno v pořádku. Vzápětí si lehla na lavici u pece a usnula.

"Dědečku?" ptala se Ema, když vyšla ven. "Babičce je špatně." Avšak dědeček taky nevypadal nejlíp. Oči měl podivně vypoulené, a vypadal, jako by usínal ve stoje. "Dědečku!!!" vykřikla zoufale.
"Promiň, Emičko, jdu si lehnout." Následovala jeho kroky. Lehl si na lavici vedle babiččiny a usnul taky. ruce mu spadly k zemi.

Ema začala brečet a vyběhla na ulici. Kolem šli zrovna spolužáci, viděli krev na její zástěře a začali se smát. "Bolí? Bolí?"
Snažila se jim něco vysvětlit, ale podali jí nějaké cukrovinky. "Neplač, dyť je zítra Mikuláše!"
Snažila se jim pořád vysvětlovat. Utíkala proto do samoobsluhy. Brečela a nemohla vykoktat, co se stalo. Proto byly prodavačky poněkud rozpačité.
"Emo, Emičko, zlatíčko, neplač," smály se. "Jdi hezky za babičkou a za dědečkem a nikdy už nekrm netopýry."
Nemohla promluvit. Ve skle zahlédla svoji tvář zkřivenou bolestí. Prodavačky ztichly, jedna mlčky popadla Emu za ruku a šla s ní pomalu do chaloupky.
V chaloupce samozřejmě žádná změna, jen dědeček teď ležel babičce hlavou na břiše, u rtů mu visela protéza a na zátylku měl pár krůpějí krve. Jinak si Ema detailů nevšímala. Důležitější byl muž, který stál nad nimi s rukama v kapsách. "Vítej, Emo. Jsem tvůj otec." Podal jí ruku, Ema se zdráhala. "Pojď, maličká, neboj se mě!"
"Co je s nimi?" ptala se. Už mohla mluvit. Jen slzy jí tekly po tvářích.
"Zemřeli. Ale my žijeme. Pojďme žít, maličká!"
A tak se Ema vytrhla mlčící prodavačce a běžela za otcem. Na prarodiče se ani neohlédla.