Holčička Čačina

Kdysi žila v malém městečku, skoro na kraji světa, malá holčička.Jmenovala se Lidvineta a bydlila s maminkou v malém domku.Měli se s mamkou moc rádi, ale Lidvineta byla přece jen osamělá.Jak jsem řekla, žila skoro na kraji světa, kousek od stoky vedoucí až na konec zeměkoule a tam žádné děti nebyly.Občas k nim zajel obchodník s legračním knírkem, který prodával mýdlo a chleba a podobné zajímavé věci a od něj Lidvineta vždycky dostávala zadarmo zmrzlinu.Jinak tam byla jen stará nabručená paní sousedka,za kterou maminka občas chodívala a nosila jí perníčky s ledovou polevou.Ale krom těchle dvou lidí znala Lidvineta už jen svou maminku a zoufale toužila po nějaké opravdové kamarádce.Když tak jednou seděla u stolku a kreslila, zdvihla zběžne oči a před sebou uviděla malou poskakující a mávají postavičku.Smála se a zvedala drobné ručky - byla si tak velká jako Lidvinetin ukazováček.Malá osůbka přiložila ruce k ústům a zavolala:,,Ahoj!Já jsem Čačina!Kdo jsi ty?Nikoho tu neznám!Zrovinka dneska jsme se přistěhovali k tobě do šuplíčku s ponožkami, že tam máš ale pěkný nepořádek!", volala vesele Čačina.Lidvineta se nemohla vzpamatovat.Nakonec ale taky otevřela pusu a řekla:,,Jsem Lidvineta, " řekla pomalu a najednou ji nenapadalo,co říct Čačině dál, ,,budeme se spolu kamarádit,jo?"Čačina souhlasila.A tak spolu holčičky trhaly kvítí, smály se spolu, spaly v jedné postýlce, Lidvineta vždycky zakrytá velkou peřinou a na velkém polštáři a vedle ní měla Čačina svou malou přikrývku a polštářek.Plnyul den za dnem,rok ta rokme a holčičky se dál smály a hrály si.Ale když byla Lidvineta větší,maminka řekla,že musí jít studovat.A Lidvineta šla, odešla ze své malé komůrky, z jejich malé vesničky, od Čačiny.Jakmile dostudovala školu, šťastně se vdala a žila v samém středu světa, obklopená samými skvělými lidmi.Do roka a do dvou dní od sňatku s jejím manželem se jí narodila holčička, ale Lidvineta pořád nevěděla,jak ji jen pojmenovat...rozhodla se tedy s manželem,že pojede navštívit svou matku, na kraj světa a že je jistě na venkovském, čistém vzduchu něco napadne.I odjely.Lidvineta se na pár dnů zase nastěhovala do své malé komůrky, zase dostala zmrzlinu od legračního prodavače a viděla chodit tu starou nabručenou sousedku.A když se jednoho dne chystala na louku, před domovními dveřmi potkala Čačinu.Čačina ji zatahala za sukni a zavolala na ni:,,Ahoj, Lidvineto!Tys na mně dočista zapomněla!".Čačina měla pravdu, Lidvineta si od odjezdu na svou školu na Čači ani nevzpomněla.Teď ji ale zase jako za starých časů chytla pod rukama a vysadila si na rameno.Čačina jí jako vševěd pošeptala do ucha:,,Co kdybys dala tomu svému mimču jméno po mně?Čačina??"Lidvien samozřejmě souhlasila.Nechtěla už nikdy Čačinu opustit.Vlastně,kterou Čačinu nechtěla opustit?Ani jednu!A tak si žili šťastně v malém domku, s Lidvininým manželem a maminkou, malou Čačinkou a Čačinkou, která žila v šuplíčku na ponožky až do smrti...