Neuznaný hrdina

Jednou v jednom předalekém kraji žil starý, trochu šedivý kouzelník, který neměl co na práci, protože už byl starý až moc. Říkalo se totiž, že žije už 328 let, ale on tvrdil, že to jsou hlouposti, neboť sám před rokem slavil teprve 165. Když ještě býval mladý, dělal různé masti, připravoval různá kouzla, ale teď nic na práci neměl. A tak usoudil, že by se měl vydat na dalekou cestu někam do nových končin země. Sbalil si všechno potřebné: starou lahvičku s nějakým stříbrno-tmavým práškem, druhou lahvičku - tentokrát ovšem vlastnoručně vyrobené whisky, která slavila výročí sta let, a taky si přibalil pár mrkví, několik vajíček, starý, téměř děravý kotlík a další věci pozoruhodných tvarů, barvy a vůně. Chvíli ještě otálel, protože se nechtěl rozloučit se svým starým dobrým domem, ale nakonec se rozhodl, že by už měl jet, jelikož jeho kůň chtěl po padesáti letech vyjet ze stáje. A tak šel, nezamykal. Nebyl důvod, každý se totiž bál do jeho domu jen nahlédnout, aby na něho nespadl nějaký trám nebo třeba jen pavouk velikosti klokana.
Jeho cesta vedla přes les (loupežníci se mu radši vyhýbali, neboť se z něho linul až příliš zajímavý zápach), následně dojel do vesnice Nesythlava, kde se zastavil v místní krčmě „U starého sýra“ a dal si místní pochoutku v podobě zapečené krysy ve velikém kusu chleba na jehož vrcholu byl krásný propečený sýr a zapovídal se s hospodským. Mluvili o životě a kouzelník mu nechal houby „proti otravě“, protože s tím tady měli veliké potíže, neboť se zde přemnožili různí hlodavci a kdekdo tady používal jed na krysy. A jel dál.
Jel přes krásné kamenné mosty až po dřevěné klády, až dojel do země velice divné, avšak květinami a vůní oplývající. A rozhodl se, že zde nějaký čas zůstane. Jel asi tak kolem dvou hodin, až dojel k městu, jehož brány se tyčily vysoko do výše. A volá: „Přijel jsem z daleka, život mi utíká! Mohu vstoupit?“ A na odpověď se ozvalo: „Neruš starý bídný kmeni, drak zde spí si v opomnění!“
„Ale proč nemohu vstoupiti a své tělo osvěžiti?“ zeptal se. „Brána strašně hrozně vrže, probudit ho může z věže!“ Kouzelníkovi se to nezdálo, a tak volal dál: „A pročpak drak přehrozný na věži si v klidu spí?“
Odpověď přišla poněkud slabším hlasem: „Zde nepanuje vláda krále, to drak vládne všem zde snadně!“. "A to bych se na to podíval," zabručel čaroděj a šel se vyspat do místního hostince.
Druhý den ráno vyběhl ven jako rachejtle a začal poskakovat. Ne proto, že to dělal každý den z úmyslu se protáhnout a zlepšit kondici, ale proto, že hostinec se ocitl v plamenech! Nad čarodějovou hlavou kroužil drak a nahlas řval a zapaloval porosty, květiny a v neposlední řadě i přihlížející a jejich domy. Kouzelník se běžel schovat, protože pyžamo staré 120 let má na různých místech díry.
Slyšel, jak drak řve: „Přišel můj čas po roce zas! Šťavnatý mladý muž přijde na můj hrad a zapomenu tak vaše hříchy a mnoho zrad!“ Pak zpopelnil jedno obrovské pole, otočil svůj let a zmizel za hradbou svého mohutného hradu. To už čaroděj nevydržel a rozběhl se k hradu a začal hubovat. Jenže najednou se před něj vyřítil rytíř na bělouši kovaném zlatými podkovami. Měl platinové brnění, přilbici s pavím chocholem a hrudní plát vykládaný drahokamy.
Přijel před bránu a zařval: „Přicházím osvobodit princeznu Drahomíru, která byla zakleta do nemilosrdného draka a přebývá v tomto hradě!“ Jakmile to dořekl, brána se bez potíží rychle otevřela a statečný rytíř vjel dovnitř! Už se ani nenamáhala zavřít a čaroděj viděl, jak rytíř seskočil z koně a stanul před drakem. Nevytasil ani meč a začal něco zpívat. Drak se jenom ohlídl a slupl ho jako malinu, a jelikož nerad trávil platinová brnění, a především nenáviděl paví péro v krku, tak vyvrhl brnění, otočil se, odkráčel opodál a ulehl na svou hromadu zlata. V tu chvíli přiběhl nazlobený čaroděj, navlékl se do brnění po rytíři vytasil meč a vběhl za drakem. Drak vypadal, že spí, a čaroděj na nic nečekal a uťal mu hlavu, radostně začal pobíhat a volat: „Zabil jsem draka! Zabil jsem draka!“ a ani si nevšiml, že z jeho mrtvého těla vylezla krásná princezna se zlatými vlasy a hned za ní princ, který přijel před chvílí na bělouši.
Vyběhl před hrad a začal svým prolínajícím se hlasem volat: “Udolal jsem draka zlého, nedotkl se hrdla mého! Princezna jde po mém boku, budu vládnout mnoho roků!!!“ Všichni si mysleli, že byl čaroděj opilý, protože zesláblý spadl do křoví a usnul, a tak jim nic nebránilo princovi věřit. Za pár dní se konala korunovace, na které čaroděj ovšem už nebyl. Odjel. Nikdo neví přesně kam, protože ho nikdo neznal, ale nebojím se říci, že si za to drahé brnění koupil obrovský dům s velikou zahradou a žil ještě bezmála tak sto let.