Musíme si pomáhat...aneb Jak je důležité míti Filipa

Filip: Čauky, tys zase v noci nespala?
Natálie: Spala..proč
Filip: Že, se u Vás ještě po třetí hodině ráno svítilo..v kuchyni i koupelně.
Natálie: No..jsem ještě něco dodělávala a můj se holil…pak jsem šla hned spát.
Filip: Já jsem trochu utahanej. Tři hodiny spánku je na mě málo
Natálie: Na mne ne, stačí mi i hodina, jsem vytrénovaná. Já viděla, taky jste ponocovali, co? Nebo opět hádka?
Filip: No, jo. Někdo to tak holt má. S tím spaním, myslím.
Natálie: Nemá. Naučí se. Než jsem s ním začala žít, měla jsem klidné a dlouhé spaní.
Filip: Já taky kdysi měl to samé, ALE to jsem byl šťastně ženatej .
Natálie: Taky si myslím si, že až budu sama, že to bude lepší. Já jsem v tomto ohledu dost netolerantní, však víš, koukám se 12 let na ležícího chlapa, to mě děsí. Ale když dře chlap jako kůň, jsem tolerantní – což v jeho případě neplatí.
Filip: A jaký typ dřiny máš na mysli?
Natálie: Práce, povinnosti, brigády, kutilství, kariéra..vše pro rodinu mám na mysli....chlap, který se kvůli rodině dře, ale má doma kravku, co kňourá, že není pořád doma, taky nic moc, že? Buď chci prachy nebo chlapa doma. Obojí nejde dohromady. Ale to znáš zase Ty, ne?
Filip:Jojo, znám, znám, procházím tím už nějaký ten pátek.
Natálie: U mne to samé, ale obráceně. Dělám, co můžu, tři práce, lítám. Doma mi ten línej kripl, co nevydělává, vyčítá, že nevařím, neuklízím, nešukám. No prostě klasika. A co jinak zlatíčko? Jinak jsi dobře naladěn?
Filip: No trošku mi hrabe, zlato, ale jinak jsem již vyrovnán.
Natálie: Jsi praštěnej, stejně jako já. Proto jsi můj přítel, mohu Ti vše říct.
Filip: To už víš, ne? Jsem přátelský soused. To jsme se tu sešli, že? Už jsi něco jedla? Je to lepší?
Natálie: No, pořád moc nejím, ale ráno jsem měla banán a jogurt.
Filip: Brzo bude líp. Kdy se od něj stěhuješ?
Natálie: Již brzy. Ale ráno, jsem málem ten banán vyklopila. Něco tu tak smrdělo, že to není ani možné. Hodinu jsem to vydýchávala, jsem ti nějak poslední dobou přecitlivělá na pachy. A chlapy. Nikdy mi nic nevadilo. Že by ten pán, co tu včera klepal, měl pravdu? Mumlal...já jsem tvoje stáří, pozvi mne dál.
Filip: No fajn, konečně jsi zase veselá. Jsi nejklidnější, nejhodnější a nejsilnější člověk, co znám.
Natálie: No já ano. Jsem přeci známá Železná Zekonka, občas se musím držet, aby se mi nesplašila kladiva.
Filip: Ale jdi Ty, taková lidumilka. A ještě ke všemu věřící. Ale musíš mít nervy jako špagáty
Natálie: Nervy? Co je to? Myslím, že nervy jsem neměla ani v prenatálním období, nevyvinuly se mi, tudíž když říkám, že mám nervy k kýblu nebo v hajzlu nebo v prdeli, mystifikuji své okolí.
Filip: Jo tak. Tak to potom jo, potom chápu, že jsi celých 12 let toho doma ustála a že není po smrti. Je to terorista.
Natálie: No, víš. Jak Ti to podat. Teda jinak. Já ti to ještě neřekla?
Filip: Co myslíš, s těma nervama?
Natálie: Ne. To o tom mém. Uklouzl ráno v koupelně. Lékař už dorazil pozdě, a jen konstatoval, že utrpěl velmi silné poranění hlavy, které se neslučovalo se životem. Víš…..jeho hlava byla v umyvadle, řekla jsem mu, že jak se holil tou starou, památeční břitvou po dědovi a uklouzl, že si jí tak trochu odřízl.
Filip: Týýýý jóóó... dobrá zpráva? Kdy že se ta šťastná událost stala?
Natálie: V tu dobu, co se u nás svítilo, jak ses ptal. Ale i policajti byli moc milý, ptali se, co teď budu dělat? Tak jsem jim řekla, že budu muset asi vytřít tu krev. Naše kočky už ji začaly divoce chlemtat.
Filip. Tak to by mi nevadilo, ale abyste po ní neuklouzly. Takže Ti pomohla vlastně od toho tyrana jeho nešikovnost a náhoda.
Natálie: No, ne tak úplně. Víš, já tak nějak slyšela hlasy. Asi nějaká psychická porucha. A ten můj mi pořád říkal, že se ze mne stává cynická mrcha. Asi se mne to dotklo. Já mu vlastně tu hlavu uřízla sama.
Filip: Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty, neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh…Tak pravila a odřízla mu hlavu. Jsi vážně třída. Byla jsi moc dlouho hodná. Říkal jsem Ti to. Ale myslím, že jsi v právu.
Natálie: Že ano, ty hlasy mi to také říkaly. Ano, můj oblíbený Ezechiel, 25:17. Ten konec pasáže si moc nepamatuji. Měla jsem tmu před očima. Ale co, on stejně nesnášel Bibli, natož aby ji ještě četl.
Filip: Jaký bude mít pohřeb?
Natálie: Nechám ho rozprášit, ale kolem huby jeho matky. Beztak se jí vždy od ní prášilo. Je to čarodějnice.
Filip: Spíš bych ho odnesl na nádraží k těm narkomanům, ať ho vyšňupou.
Natálie: No, tak jo. Ach, Ezechiel, má oblíbená pasáž. Pamatuji si, jak jsem ho recitovala svým bývalým, když jsem je kastrovala. A pak jim řezala hlavy a hlavičky. Vytváří to takovou příjemnou atmosféru, nemyslíš? Skoro tajemnou.
Filip: Ono to potom asi i méně bolí .
Natálie: Tak to nevím, žádný z nich nekřičel, ani nic neříkal. Ještě před tím jsem jim pro jistotu nařízla krční tepny a vyřízla jazyky. Jen chvíli chrčeli a údivem valili oči. Tak mne tak napadá - jsem ještě v tvých očích tak skvělá? Teď, když jsem se Ti svěřila?
Filip: No tohle jsem o tobě věděl od začátku, že kroutíš holoubátkům krky a malým dětem bereš hračky. Tak názor neměním.
Natálie: Super příteli, posílám přátelské políbení. A jemné kousnutí do krčku. Ty se mě nemusíš bát, jsem jako ovečka. Ale ty se holt se vyznáš, pa, pa.
Filip: Čabík, ty ďáblice. Ještě něco. Měla bys po práci čas? Potřebuji s něčím pomoc, ale je to spíše moc osobní.
Natálie: Já vím, myslíš ten velký černý pytel, co máš před dveřmi, co? Věděla jsem to, že jsi měl taky těžkou noc. Ve tři jsem u Tebe, odvezeme jí k tomu starému lomu. Nikdy tam nic nenašli. Vím to, jsou tam už skoro 15 let ti moji kluci ušatí.
Filip: Jsi prostě žena mých snů. Tak se budu těšit. Pa.
Natálie: Pa.