Doba Ledová (1 z 2)

Na nekonečných zasněžených pláních byl skutečným pánem jen vítr, vnášející chlad až do morku kostí. Slunce tu vydávalo tak málo tepla, že každý, kdo nebyl dostatečně oblečený, umrzl v několika vteřinách. Flóra zde žádná neexistovala a jen bílá barva sněhu zdobila tento tvrdý, nehostinný svět. Tady platil pouze zákon přírody. Tady přežili jen ti nejsilnější...

Statný muž, zabalený v několika vrstvách kožešin, již třetí den stopoval svou kořist.
Vysoký něco přes metr devadesát, se svaly rýsující se pod kožešinami, které říkaly jasně všem: "Já jsem predátor a vy ostatní má kořist!"
V pravé ruce pak držel primitivní oštěp, kterým se podpíral, při náporech ledového větru.
Jeho kořistí nebylo nic menšího než Munt. Krvelačná šelma, podobající se polárnímu medvědu, vážící až jednu tunu a dorůstající do velikosti auta, s bílou srstí, činící jí ve zdejší krajině téměř neviditelnou.
Konečně nalezl stopy. Již si myslel, že svou kořist ztratil, ale tyhle čerstvé šlápoty ho po dlouhé době putování tímto ledovým peklem potěšily.
Vydal se po nich až hluboko do tundry. Daleko od domova, na nebezpečném a neznámém území, se však nechtěl vrátit s prázdnýma rukama. Nechtěl a nemohl, neboť maso a kožešinu, která měla cenu větší než lidský život, potřeboval.
Náhle zastavil. Ke stopám přibyli ještě jedny. Menší! Matka s mládětem, řekl si v duchu a už chtěl odejít, aby neriskoval střet se starostlivou, plně vzrostlou samicí, která dokáže pozabíjet celou tlupu lovců.
Bylo však pozdě.
Skrz sněhovou vánici uviděl blížící se obrovskou sněhovou kouli, které uskočil z cesty jen s velikým štěstím. Samice proběhla okolo, prudce zabrzdila, postavila se na zadní tlapy a zařvala.
Lovec uchopil své kopí, které tomuto tvorovi mohlo posloužit jako pouhé párátko, oběma rukama a zapřel se. Jeho protivník, samice Munta, s metr dlouhými prackami, se po něm začal ohánět. Uhnul a bodnul, uhnul a bodnul. Třetímu útoku tlapy se však nevyhnul včas a zasáh do hrudi jej vynesl do vzduchu.
V této chvíli děkoval za zem pokrytou měkkým sněhem, do kterého spadl.
Začal se zvedat, ale samice se k němu už hnala. Tlapami, velikosti víka popelnice, rozhazovala sníh na všechny strany a chystala se do něho pustit svými drápy s tesáky a roztrhat ho na kusy, když na poslední chvíli se jí stačil lovec odkulit z cesty. Postavil se a z pod kožešiny vytáhl deset palců dlouhý nůž. Jakmile se k němu samice otočila a stanuli proti sobě tváří v tvář, vrhl se vstříc smrti s bojovým řevem, který zanesl vítr na míle daleko.
Vyhnul se tlapě, úskokem na pravou stranu, a pak hbitě naskočil na její záda. Myslel jen na dvě věci. Cennost kožešiny a své přežití.
Samice se rozeběhla do prudké vánice. Pokoušela se jezdce ze sebe shodit, ale ten se levou rukou pevně držel její srsti a druhou, s nožem, jí neustále bodal do zad.
Krev prýštila proudem. Zbarvila kožešiny co měl lovec na sobě, i velkou část srsti samice a sníh všude okolo do ruda.
Konečně se samici podařilo nežádoucího jezdce ze sebe setřást.
Lovec sletěl do sněhu, tři metry od rozlíceného zvířete. Věděl, že nemá šanci být rychlejší než ona a už se s tím smířil. Takový tu byl nepsaný zákon. Kdo se nedokázal na ledových pláních smířit se smrtí, toho si nalezla velmi rychle.
Samice se postavila na zadní tlapy a vítězoslavně zařvala. Bělma očí měla zarudlá nenávistí a v hlavě se jí dokola honila jediná myšlenka, pud, zabít lovce. Pozvedla pravou tlapu s pěti ostrými drápy a chystala se souboj ukončit jedinou ranou. Tu však již neudělala. Překulila se na záda do sněhu smíchaného s krví a už se nepohnula.
Lovec si oddechl. Chvíli ležel ve sněhu, sbírajíc síly, a děkoval nebesům, že další den v tomto krutém, sněžném světě přežil. Když se dostatečně vzpamatoval, vzal nůž a vydal se k mrtvé samici. Stáhl jí kůži jak nejlépe dokázal, a odřezal z ní tolik masa, kolik jen unesl. Pak se vydal na cestu domů.
Neudělal ani deset kroků a zaslechl dalšího Munta. Tentokrát ale neuslyšel řev, nýbrž teskné kňučení, plné strachu. Vydal se po něm, až se dostal k velkému otvoru v zemi, vedoucího do nory, kde nalezl malé mládě se sametově bílým kožíškem. Uchopil oštěp oběma rukama a chystal se jej zabít. Když mu však pohlédlo do očí, nedokázal to, prostě nemohl. Vzal tedy provaz z malé brašny na zádech a uvázal ho mláděti kolem krku. To se chvíli vzpouzelo, ale nemělo dost sil vzdorovat a brzy se smířilo se svou bezmocností.
Venku na planině se mezitím rozpoutala sněžná bouře.
Lovec se ji rozhodl přečkat v doupěti samice. Usadil se uprostřed nory a pozoroval mládě, krčící se v koutě. Neustále si jej prohlíželo a do toho teskně kňučelo. Napadlo ho, že má nejspíš hlad, ale nevěděl, co mu dát. Měl jen maso z jeho matky. Přesto mu kousek odřízl a podal.
Mládě jej překvapilo. Nejprve maso očichalo, rozpoznalo pach své matky, a chvíli na něj koukalo. Nakonec se do něj stejně zakouslo. Proč taky ne. Mělo hlad a nemohlo si vybírat. Taková byla už příroda.
Lovec se díval jak jí a vzpoměl si, že Muntové, v případě velkého hladu, se uchýlí i ke kanibalismu. Takže nebylo až tak nepravděpodobné, že se mohlo stát oběděm své vlastní matky.
Když bouře skončila, vydal se lovec i s mládětem na cestu domů.
První problémem bylo donutit mládě k pochodu. Chvíli ho táhnul na provaze sněhem, ale kromě jeho přiškrcení ničeho nedocílil. Potom zkusil uvázat kus masa, na bodec oštěpu a bylo po problému. Mládě se pokoušelo k němu dostat a když bylo dost blízko, lovec jednoduše zvedl kopí víš, kde na něj už nedosáhlo. Občas mu dovolil, si kousek masa ukousnout, ale jen tolik, aby mělo pořád hlad.
Za několik dní se téměř dostali k cíli. Před nimi byl jen strmý kopec, poslední překážka na cestě. Když se vyškrábali na jeho vrchol, naskytl se jim pohled na trosky kdysi velké metropole, která teď byla zavátá pod tisíci tunami sněhu. Lovec byl doma. Byl zpátky v New Yorku!
Prodrali se s mládětem okolo mrakodrapů, z kterých byla nad sněhem vidět už jen nejvyšší patra. Směřovali přímo do jejich středu, k nejvyššímu z nich.
Po jeho úpatí, až na střechu, vedla úzká vyšlapaná pěšinka, končící u vchodu. Tam lovec vypáčil přimrzlé dveře a ovanul je zatuchlý vzduch ze spodních pater.
Vstoupili dál, vítr za nimi zabouchl dveře, a hned u vchodu lovec přivázal mládě k topení, které nehřálo již celá desetiletí. Hodil mu větší kus masa, potom si z koše u dveří, plného primitivních pochodní, jednu vzal, zapálil ji, a vydal se po požárním schodišti do spodních pater.
Schodiště končilo u vysekané díry v podlaze, vedoucí do kanalizace, jediného místa, kde bylo dostatek tepla, aby tam lidé přežili. Sice byl všude neustálý smrad z výkalů, starých i nových, ale to bylo lovci jedno. Teplo znamenalo zde, v nové době ledové, život.
Vykročil do kanalizačních tunelů, ve kterých temnotu jen na pár místech rozháněly pochodně, a hned na to zazněl výstřel. Do prsou ho zasáhlo několik desítek broků a on spadl na páchnoucí zem, pokrytou zetlelými výkaly, kde zůstal bezvládně ležet. Potom ze stínu chodby vystoupili dva mladíci v otrhaných hadrech. Oboum bylo něco málo přes dvacet let. Jeden z nich v rukou svíral brokovnici, z jejíž hlavně stále vycházel dým, a druhému se v pravačce třásla, podomácku vyrobená, pistole.
„Tak to je ten slavný Šváb?“ řekl mladík s brokovnicí a triumfálně se zasmál. „Takovej ubožák.“
"Seš si jistej, že je mrtvý, Alexi?"
"Co seš tak podělanej Billy! Už když jsme na něho čekali, jsi byl nesnesitelnej a teď už zase začínáš. Že já trouba tě vůbec bral s sebou."
"Nech toho jo. Dobře víš, co je zač. Tohle je Šváb. Živá legenda."
"Živá? Tak se na něj podívej," ukázal k tělu na zemi. "Stačil jeden výstřel a už dolegendoval. A už dost řečí! Běž ho prošacovat, než někdo přijde," domluvil Alex a zahleděl se do temné chodby, kterou přišli.
Billy chvíli váhal. Pak pomalu a opatrně vykročil ke Švábovi. Přiklekl u jeho těla a začal ho šacovat. Jak ohmatával jeho krásný, hebký kožich z munta, všiml si jedné podivné věci. Byl suchý a vůbec nelepil, jako tomu normálně bylo u věcí, nasáklých krví.
"Tak dělej," okřikl ho Alex.
"Alexi, mě tu něco nesedí," odpověděl mu Billy, ale v tom Šváb otevřel oči, uchopil ho za hlavu a trhnutím mu zlomil vaz.
„Ty, ty žiješ,“ koktal udivený Alex, ale uvědomil si hrozící nebezpečí a připravil svou dvouhlavňovou brokovnici, ve které zůstala ještě jedna patrona.
„Si myslíš ty smrkáči, že mě jen tak lehce odděláš? Nezabil mě Artský šváb a vy dva srágorové to teprve neuděláte."
"Ale já na tebe vystřelil," opakoval mladík stále dokola.
"Jo, ale já mám na sobě něco lepšího, než je neprůstřelná vesta."
"Co?"
"Krunýř Artskýho švába. Ten prostřelíš akorát průbojnýma nábojema, které ty určitě nemáš."
„Ale na hlavě ho nemáš,“ odvětil sebevědomě Alex a vykročil vpřed. Zastavil se, až když byla hlaveň brokovnice před Švábovou tváří.
„No to máš pravdu, to teda nemám. Ale něco ti řeknu do života, než mě teda zabiješ.“
„Co?!“
„Artský šváb je pěkná bestie. Díky krunýři ho nejde skoro zastřelit a když se k tobě dostane, jediným kousnutím ti do těla vpraví svůj jed, který tě během několika vteřin zcela paralyzuje,“ pohnul pravým zápěstím a mechanismus na jeho předloktí vysunul z pod kožešiny injekční stříkačku, sotva viditelnou. „Má rád totiž jídlo čerstvé a svou kořist si odtahuje k sobě do spižírny,“ dořekl a pak rychle levou rukou vyrazil, aby srazil hlaveň brokovnice stranou.
Zazněl druhý výstřel, ale broky zasáhly jen stěnu kanalizační chodby. Šváb na nic nečekal a zaútočil pravou rukou. Vyčnívající jehla zasáhla Alexe do boku a další pohyb Švábova zápěstí vypustil obsah injekční stříkačky.
Zelená tekutina Alexovi okamžitě pronikla do krevního oběhu a během několika sekund paralyzovala celé jeho nervové ústrojí. Stal se živou sochou, se skoro nepostřehnutelným tlukotem srdce a nepatrnými nádechy. Jediné, čeho se pak zmohl, bylo občasné mrknutí a z pootevřených úst vydání slabého hrdelního zvuku.
„Také jsem to zažil. A také si přál raději zemřít, než tyhle muka, co teď máš. Ale pořád to je pouhý zlomkem toho, co by tě čekalo, kdybych byl Artským švábem.
Sice se nemůžeš pohnout, ale cítíš každý kousek svýho zasranýho těla. Cítíš, jak si z tebe ten šváb ukusuje kousek po kousku, každý den. Přeješ si, toužíš, umřít, ale ne. Takhle totiž zůstaneš, dokud tě ten brouk nesežere.
Ale chceš vědět, proč mi říkají Šváb, proč jsem legenda? Protože já švábovi z jeho špíze utekl a nejen to, já sem překonal ten jeho zkurvenej jed a když si pak přišel ze mě zase ukousnout kousek, vytáhl jsem tenhle nůž,“ podržel mu ho před obličejem i s pochodní, aby viděl odlesky světla z jeho ostří. „A vrazil mu ho až po rukojeť do huby. Ještě žil a tak jsem ho rozřezával, stejně jako on mě jedl, hezky kousek po kousku.“
Pak už Alex cítil na těle jen teplo. Teplo jeho vlastní krve, která se začala řinout z mnoha drobných řezných ran, které mu Šváb způsoboval. A když se mu zdálo, že jich udělal už dost, zarazil mu nůž do hrudi, udělal dlouhou řeznou ránu, a začal ho kuchat jako rybu.
Alex vydržel naživu deset minut. Deset nekonečně dlouhých minut, po kterých se mu jeho krátký život několikrát promítl.