Námraza

Bylo nádherné lednové ráno. Nebe bez mráčku, jak malířovo plátno čekající na tahy štětce.
Probudila jsem se celá prokřehlá. Nějak podivně mi táhlo na záda. Pokusila jsem se otočit ale ouha- nemohla jsem se ani pohnout. Podívala jsem se nahoru a stále viděla jen to modré nebe, které mi teď už nepřipadalo tak nádherné.
Zkusila jsem pohnout rukou. Malinko to křuplo. Jako když praská led...Led.
Narůstala ve mně nervozita. Přece tady nebudu ležet celý den. Ale kde vlastně ležím? Odpověď ke mně přišla vzápětí. Dolehl sem hlahol dětí, jdoucích do školy. Sláva, pomyslela jsem si. Ty děti mi jistě pomohou. Zavolala jsem na ně: "Hej hola, tady jsem!". Hned se ke mně rozběhly. Jsem zachráněna, pomyslela jsem si.
To, co přišlo vzápětí, mě zarazilo. Děti se rozběhly a hop na mě. "No tak, stůjte, co to děláte?" křičela jsem na ně. Ale ony mne neslyšely. Klouzaly se po mně, jako bych byla nějaká atrakce. Tady vážně něco nehraje. Ležím na zádech, nemůžu se pohnout, a vozí se po mně děti. A baví je to. Já přece nejsem...Nebo ano? Ale ano, skutečně, jeden hoch právě volá na další kamarády: "Pojďte se klouzat, parádně zamrzl chodník!"
Já jsem tedy námraza! Námraza na chodníku! Copak je tohle možné? Musím ty děti nějak odehnat. Zkusím jim podrazit nohy.
Ale vždyť je to čím dál víc baví. A smějí se. Není to vlastně báječné? Každé ráno jim teď můžu dopřát trochu zábavy. Budu tady každý den a ony se na mně budou klouzat. A budou mě mít rády.
Budu mít úžasný život- jen ležet na zádech a vozit děti.
Tu se jeden hoch otočil, zbledl a vykřikl: "Rychle pryč, jde sem školník!" Všichni se jako na povel rozprchli. "Tak zase zítra!" zavolala jsem na ně.
Rychlými kroky se ke mně blížil školník. Z mého pohledu vypadal neuvěřitelně vysoký a rozložitý. Jak mě uviděl, zbrunátněl a rozkřikl se: "Námraza jedna zatracená. Teď abych zase sypal chodník.!" Otočil se kráčel pryč. Po chvíli se vrátil s kbelíkem plným popela.
Vehementně jsem se bránila, chtěla jsem přeci, aby se na mně dětem dobře jezdilo a teď přijde nějaký chlap a všechno to zkazí. Leč má námaha byla marná, za okamžik jsem byla celá černá.
Ale co, řekla jsem si. Děti mě budou mít rády i černou, však ony si mě ometou a budou se klouzat dál- mají mě přece rády.
Tak jsem čekala na další ráno, ani jsem nemohla dospat. Konečně udeřila půl osmá a děti se hrnuly do školy. Jejich zklamané pohledy, že jim školník zasypal klouzačku, jsem neviděla. Myslela jsem, že jen nemají čas, a proto mě míjí.
Čekala jsem na ně každé ráno, ale ony mě stále přehlížely. Až jednou jsem se probudila a cítila se nějaká křehčí. Pomalu jsem roztávala. A tála a tála.
Když šly nazítří děti do školy, uviděly na chodníku jen kaluž. A snad jim to ani nebylo líto, protože bylo jaro a na jaře přece nemají námrazy na chodníku co dělat.