Vločky

Jestliže někdy bylo ticho, tak to bylo v tu noc, kdy sněžilo. Měl promrzlé tělo a byla mu zima. Šel nočním městem a vracel se celý zkřehlý domů. Zrak sklopený k chodníku, aby mu vločky nelétaly střemhlav do očí, a ruce vražené hluboko do kapes kabátu. Šel a nevnímal svět kolem sebe. Už se těšil na teplo domova a v duchu proklínal tento nečas.

"Sedni si," řekla mu náhle a ještě předtím, než ji vůbec uviděl.

Ten hlas zněl z dálky. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Jenom ticho a vločky. Otočil se, ale za zády jen řádka vlastních stop.

"Sedni si ke mně," zopakovala.

Zastavil se a podíval se vzhůru. Z temné oblohy se na něj rojila vločka za vločkou a střemhlav mu útočily na oči. Dělal to běžně a chytával je do pusy, ale teď na to neměl pomyšlení. Přivřel oči a zahleděl se mezi bílá vířící těla. Hleděl upřeně za ty nevinné zárodky zimního života, až spatřil bledé oko mytické luny. Je to snad ono mlčící dítě odsouzené k věčnému plavení se po boku nočních opilců?

"Sedni si ke mně," zašeptala sotva slyšitelně a on pochopil, že měsíc to není. Ten bude tiše sledovat noční dramata i románky navěky, bez emocí, bez vzruchů.

Ten hlas se linul odkudsi zepředu. Jako by měla sedět přímo před ním. Ale nikde nikdo nebyl. Byla noc. Zmrzlo. Padal sníh. A všichni spali nebo byli příliš opilí na to, aby k němu mluvili tak rozvážným tónem. Měl pocit, jako by se před ním měla z ničeho nic zjevit víla. Jako by se vločky měly začít spojovat a stvořit křehkou dívku s ledovými rty a s křehkým hlasem, která by mohla tak rychle zmizet, jako se i objevila.

Ale neviděl ji. Stál na místě a nechal se zapadávat sněhem. Vločky mu ulpívaly na obočí a lechtaly jej na nose.

"Sedni si za mnou," pohladila ho tichá ozvěna slov po zmrzlé tváři. On se ještě jedno rozhlédl kolem sebe s posledními zbytky racionality, ale když spatřil opět jen tmu a bílo zároveň, podlehl taji a pomalu se skutečně usadil do čerstvého sněhu. Cítil se trochu nesvůj, šálu si podvědomě trochu utáhl, natáhl si ji přes ústa a úzkou štěrbinou mezí ní a naraženou pletenou čepicí sledoval, jak se nic neděje a jen tiše padá sníh. Vločka za vločkou, vteřinu za vteřinou.

Možná, že čekal, že se ten hlas ozve znovu. Nejspíš čekal, že když ho poslechne a sedne si, uvidí, kdo na něj mluví, pochopí, co se vlastně děje. Ale nic. Znovu se rozhlédl, ale stále ta samá samota noci. Kdyby tu neseděl, už by se blížil domovu, už by se blížil posteli a sladkým snům. Foukl si do dlaní, které už měl z mrazu úplně rudé, ještě jednou se důkladně zaposlouchal do ticha a zahleděl do noci, ale nic nepostřehl ani neobjevil. Mezi prsty sevřel sníh, který shrnul kolem sebe, zmáčkl ho a vyhodil v tichém vzteku nad sebe. Chtěl vstát. Chtěl nad svým chováním nevěřícně zakroutit hlavou a odejít. Chtěl na to celé rychle zapomenout a dělat, že se to vůbec nepřihodilo. Jenže pak se jím vyhozený prašan začal pomalu snášet zpět k jeho obličeji a on to chmýří sledoval proti zlatému svitu pouliční lampy a náhle ho to pohltilo. Seděl s hlavou vyvrácenou k nebi a nechal na sebe dopadat rej zimních světlušek, miniaturní ohňostroj bělostných vloček. Necítil vztek. Nevnímal ztracený čas. Jen seděl a bez hnutí a bez dechu pozoroval to vše kolem sebe. Najednou tu nebyl sám, najednou tu nebylo jen ticho, najednou tu nebyla jen tma. Znenadání prohlédl a uvědomil si, že opravdu sedí vedle ní.

"Děkuji," ozvala se a on jí v duchu děkoval též. Nebýt jí, přece by si tu vprostřed noci nesedl do sněhu a jen by bez povšimnutí prošel. Místo toho teď vidí všechnu tu krásu kolem sebe, slyší nebeský koncert, jehož ticho je jen ozvěnou. Vidí to, co je jinak skryto, ač je to přímo před ním. Všude kolem něj. Tak jako ty vločky, co tančí okolo.

Seděl tu dlouho a ani se nepohnul. V očích se mu leskly slzy. Koutky úst se mu stále více rozjížděly do nesmělého úsměvu. Mlčel a vše mlčelo kolem něj. A přitom si už dlouho nepřipadal tak šťastný. Nemyslel na nic jiného než na tuto chvíli. Neunikal ke vzpomínkám ani do budoucích plánů. Po dlouhé době žil okamžikem a vychutnával si ho do dna. Spatřoval obrazce ve sněhu, slyšel písně v letu vloček, cítil jejich vůně a chutě. Tak, jako si to pamatoval z pravzpomínek svého dětství, kdy byl pro něj svět tajemstvím, který luštil po kouskách a pečlivě vnímal každou drobnost jeho podstaty. Každý střípek, každé slovo, každou vločku. I ta v sobě tehdá nesla své jedinečné poselství. I ta byla nezanedbatelnou a jedinečnou. Byla záhadnou a nedotknutelnou. Nebyla samozřejmostí, která se z ní postupem času stala.

"Už je zase cítíš, že?"

Přikývl, s neskrývavým úsměvem na tváři se převrátil dozadu a v tu zdánlivě všední tichou prázdnou noc vytvořil ten stařec andělíčka.