Ona

"Nechoď," řekl jsem a pevně jsem ji držel za ruku; nechtěl jsem dopustit, aby odešla.
"Bohužel. Půjdu a vezmu si s sebou vše, co bylo tvé," odpověděla mi na to, pohlížejíc na mě skrze ty své modré oči.
"Nevěděl jsem, že po tak krátké návštěvě bude možné, aby sis ode mě vzala všecko, co je mé."
"Je to nejen možné, nýbrž to ani jinak být nemůže. V těch několika dnech jsi mě stačil seznámit se vším, co je tvé, a když nyní odcházím, všechno si to beru."
"Ale kam odcházíš? Najdu tě přece na nějaké adrese?"
"Na tom příliš nesejde. Ty budeš, kde jsi. Bez všech věcí, co ti patřily."
"Jak mohu být v tomto svém pokoji, aniž by jej zdobily věci, jež jsou jeho neoddělitenou součástí? To pak nebude můj pokoj, to bude pustina."
"Ptáš se, jak v něm můžeš být? Budeš trpět, ale to neznamená, že v něm nemůžeš být. Víš ty vůbec, co to znamená být?"
"Jsi cynická, zlá a, musím to přiznat, pravdivá. Ale to neznamená, že teď budu mlčet a nechám tě jen tak odejít."
"A co chceš udělat?"
Nevěděl jsem tedy přesně, co chci udělat. Pohlédnul jsem na ni, jakoby mi ten pohled měl poradit, jakobych si v jejím vzevření mohl všimnout nečeho, co mi napoví, kudy dál. Byla stejná, jako když před třemi dny přišla. Měla na sobě tytéž bílé šaty, zdobené tmavě modrými květinovými vyšívanými vzory, poněkud krajkami. Tmavé, hezky zanedbané vlasy jí splývaly přes ramena dolů, neodvážil bych se jí ovšem to, že jsou zanedbané, říct do očí. Očí, které žhnuly letargickým blankytným pohledem, oči jakéhosi ironizovaného anděla, oči na pomezí něhy a zvrhlosti. Nu ovšem, a ruce měla velmi bílé a velmi vyhublé, neboť byla celá vyhublá, její nohy byly dvě holé kosti, bez přebytečných šlach a masa. V ruce držela košík na jahody a v něm měla naskládány všechny ty věci, o kterých jsem jí každou noc vyprávěl. Mou starou kalkulačku, které jsem chtěl vyměnit baterky, aby zase fungovala a abych jí mohl využívat při matematice, ale která už nikdy fungovat nebude. Oranžovou reklamní propisku, díky které bych si býval mohl ušetřit spoustu starostí se sháněním psacích potřeb. Červený lísteček, na který jsem psal báseň, která nebyla členěna na verše a neměla rýmy a nepoužívala žádných básnických prostředků. Papírový rámeček na fotografii s fotografií v sobě, na které jsem vidět já a tři další lidé, za které se stydím. Potom počítač, do kterého jsem psal ještě ve chvíli, kdy už mi s ním mizela ve dveřích, a který má plno kláves, útlou obrazovku a další věci, které mají všechny počítače. Nu, nakonec mi vzala úplně všechno, i stůl, i postel, i lampičku, zeměpisný atlas, plakáty, fotbálek, kalendáře, fotografie, stavebnice, knihy, i topení, i květiny, i ručníky, i šňůru na prádlo, i podlahu, i strop, i zdi, i trávu, i hlínu, i oblohu, i představu vesmíru. A když jsem tu tak seděl, v ničem, se zkříženýma nohama, a s pláčem jsem za ní volal, aby se vrátila, aby mi odpustila, aby neodcházela, tak se náhle opravdu na chvíli zastavila, podívala se na mě a pravila:
"Vždyť víš, že když jsem k tobě přišla, musím také odejít a vzít ti všechno, co jsi mi dal."