Bez emocí (Part II.)

Břink.
A tak jsem jen mlčela. Dokonce i v myšlenkách. Jen jsem tupě zírala na šedivou zem, hlavu opřenou o kolena. Bolest nepolevovala. Ale netrvalo dlouho a já si zvykla. Stala se mou součástí.
Klap. Vrzz.
Nic.
Vrzz. Břink. Břink.

„Hele, Coraline. Já tě nechci zbytečně trápit a týrat. Prostě jen odpověz a skončí to. Rozumíš, Coro?“

Narovnala jsem se a pozdvihla hlavu. Očima jsem zatěkala kolem sebe. Jen tři holé stěny a velké zrcadlo. Nic víc.
*Počkat. Zrcadlo?*
Klap. Klap.
Vymrštila jsem se na nohy. Tak rychle, až jsem málem padla naznak na zem. Zapotácela jsem se. Ale nespadnula. Mé bolavé bosé nohy to přeci jen ustály.
Dopotácela jsem se k zrcadlu.
*To... to jsem já?*
Vytřeštila jsem oči na nevysokou dívku. Mladou dívku s kaštanově hnědými vlasy a temně čokoládovýma očima, rámovanýma tmavě fialovými kruhy. Na tváři měla podlitinu, na sobě červené šortky a vytahané triko. Vypadala děsně. Ztrhaně. Pobledle.
A zírala na mě stejně vyjeveně, jako já na ni.
Vrzz. Klap. Břink.

„Coro! Slyšela jsi mě vůbec? Mysli na to, na co máš.“

Škubnula jsem hlavou.
*Zrcadlo. Hlas. Muž. Hlas muže za zrcadlem.*
Obličej se mi zkřivil zlostí. A bolestí. Pravou ruku jsem zatnula v pěst.
Pak jen sledovala, jak mé zrcadlové dvojče napřáhlo levou ruku a vší silou ji vystřelilo k mému obličeji. Naše dvě kostnaté pěsti se střetli u skleněné stěny. Ozvala se dutá rána. A chvíli poté bolest.
Klap. Břink.
Do ruky mi vystřelila až omračující bolest.
Podlomila se mi kolena. Do očí vhrkly slzy. Já i moje dvojnice jsme ve stejný okamžik padly na kolena. Na zem. Zakňučela jsem.

„Tohle už víckrát nedělej, protože je to zbytečné. Zby-teč-né, Coro, jasné? A už konečně odpověz. Zamysli se nad tím.“

Chytnula jsem se za spánky. Měl, co chtěl.
*Nebojím se, protože... nemám strach. Nic necítím. Nevím proč. Prostě je to tak!*
Vrzz. Vrzz. Vrzz.

„Přesně tak. Protože taková jsi. Zkus jsi vzpomenout ale proč. Určitě to tušíš. Vzpomeň si na to, kdo jsi. Kým jsi. Coraline Whitemannová.“

Břink. Klap. Břink. Vrzz.
*Coraline Whitemannová.*
Zasupěla jsem a těžkopádně se otočila. Opřela jsem se o zrcadlo. Přivřela oči a zhluboka se nadechnula.
*Kdo jsem? To jméno mi nic neříká. Whitemannová. Coraline. Cora. White-!*

**Šestileté hnědovlasé děvčátko si hrálo na pískovišti spolu se svou kamarádkou. Jen o něco mladší plavovlasou holčičkou. Stavěly spolu hrad, pro princeznu Pomněnku a jejího prince Jiříka. Samozřejmě nezapomněly ani na Jiříkova oře Juráška.
Jinak dokonalé ticho v parku jen sem tam přerušil dětský smích obou holčiček, nebo veselé štěbetání jejich maminek. Ty, zabrány do hovoru, snad jen spoléhaly na to, že je holčičky potřebovat nebudou a zůstanou si hrát hezky na písku či prolízačkách.
Koruny stromů najednou pročísnul mírný vítr. Takový ten, co si spíše jen pohrává s listy na větvích, než ohýbá mladé stromky. A spolu se zafičením dolehlo k oběma dívenkám i zavrčení Hrdelní. Temné. Hrozivé.
A to se vydralo z hrudi dobrmana, co najednou vylezl z keře naproti děvčátkům.
Pes hrozivě cenil své skvostné tesáky, srst na hřbetě naježenou. Oči se mu nepříčetně lesknuly. Plavovláska jen zalapala po dechu a do očí jí vhrkly slzičky. Hnědovlasá se ovšem jen postavila před svou kamarádku a rozmáchla se pěstičkou směrem ke psovi.
„Osklivej! Osklivej pejsek!“ pronesla káravě.
Teprve teď si psa všimly i maminky. Jedna z nich vyjekla. „Moje dítě!“
A pes vystartoval. Vstříc oběma holčičkám.
To, co se dělo poté, se nedalo popsat slovy. Děvče se vrhlo na psa. A zarylo své dětské, ještě batolecí zoubky do jeho zadní nohy. Dobrman zakňučel.
To už přiběhl jakýsi šedovlasý pán. Psa chytnul za obojek a koktajíc omluvy se rychle vypařil. I se psem.
„Chci hrát za Juráška.“ otočila se statečná dívka na svou hystericky vzlykající kamarádku a zářivě se pousmála, jako by se nic nedělo...**

Klap. Klap.
*Já nikdy neměla strach?*
Zalapala jsem po dechu, pod váhou té kratičké vzpomínky. Mé tělo se zachvělo.

„To ale nestačí, Coro. Běž dál. Do doby, po tomhle incidentu. Vzpomínej!“

Natáhnula jsem jednu nohu před sebe. Obličej sem schovala do dlaní a zavrtěla hlavou. Zoufale jsem prahla po tom, něco cítit. Emoce. Jiné emoce než vztek, zuřivost. Ale nešlo to. Prostě ne.
*Nejde to. Prostě ne. Smiř se s tím. Já to nevím.*
Břink. Vrzz. Vrzz.

**Z velkých šedých beden, připojených jak k mnoha počítačům, tak i osmileté dívce s bujnými hnědými vlasy, se ozývalo nepřetržité pípání, zatímco děvče sledovalo jakýsi film.
Lékaři v bílých pláštích nechápavě vrtěli hlavou a běhali od jednoho přístroje k druhému. Cosi si mezi sebou vzrušeně špitali.
A v pozadí toho všeho stál černovlasý postarší muž, ve tváři mu seděl znepokojený výraz. Najednou se k němu přitočila lékařka s přísným pohledem.
„Zjistili jste teda něco?“ Muž se napřímil a těknul očima k holčičce.
„Je to záhada. Její mozek nereaguje na žádné podněty, které by u ní měly vzbudit strach či jinou očekávanou reakci. Jako by jí chyběl gen strachu. A vůbec některé emoc-“
Muž zakroutil hlavou a skočil lékařce do řeči. „To mi chcete říct, že je něco jako prázdná skořápka? Že má dcera postrádá pocity?“
Žena bezradně pokrčila rameny. „Já vím, zní to divně, ale možná to je jen nějaká psychická odchylka. Zřejmě je vysoce asociální bez-“
„Dost. Tohle já poslouchat nebudu.“
A ani jeden z nich si nevšimnul, že holčička je zvídavě sleduje a poslouchá... **

Stulila jsem se do klubíčka.
Břink. Vrzz. Vrzz. Klap.
Na povrch mi vyplývali jednotlivé vzpomínky. Jejich váha mě dusila. Připadaly mi tak cizí. Jako by nebyly o mně.
Hrudník mi sevřela neviditelná svěrací kazajka.

„Výborně, Coraline. Pro teď to bude stačit. A gratuluji. Zasloužila sis své ticho, Coro.“

Krátce jsem zalapala po dechu. A poslouchala. Poslouchala to ticho.
Mučivé zvuky ustaly.
A já konečně usnula vyčerpáním.