Co se skrývá pod postelí?

-Rok 2041
Jako obvykle, když šla malá Emily spát, skákala do postele z metrové vzdálenosti. Nikdy nešlápla bosou nohou mimo koberec. Nikdy se nepřiblížila nohou moc blízko prostoru pod postelí. Ne když byl večer. V den jí to nevadilo. Dokonce se pod postel i párkrát ze srandy schovala, i když měla vždycky zvláštní pocit. Zato večer, když už měla vyčištěné zuby, byla vykoupaná a převlečená do pyžama, její postel, a vůbec celý její pokojíček jí naháněli strach. Proto vždy skákala do svých voňavých peřin tak zvláštně. Emily měla spoustu plyšáků. Přesněji řečeno dvanáct. Všichni s ní spali v posteli. Medvěd Míša, pes Ferda, prasátko Kája, koník Pepa, osel Smíšek, ovečka Kopretinka, kočička Sára, slon Kubík, tygr Mazlík, kocour Čert, králík Adámek a zebra Berta. Emily je vždycky všechny tiskla k sobě. Cítila se trochu líp, ale přesto v ní v noci pořád zůstávala malá dušička. Když jí maminka přečetla pohádku a zhasla všechny světla, rozhostila se v Emiliině pokoji naprostá tma a ticho.
Emily byla přikrytá až po uši, všechny plyšáky kolem sebe a těkala svýma velkýma dětskýma očima po pokoji. Jakoby hledala něco, co tam nepatří. Hleděla nejprve na židli, která díky oblečení, které na ní bylo naházené, připomínala strašáka. Emily se rozklepala, ale stále si v duchu opakovala, že bubáci nejsou. Ale nepomáhalo to. Nikdy to nepomůže. Celý pokoj najednou připomínal dům hrůzy, ve kterém Emily nedávno byla. Všude na ni vystrkovali své strašné tváře čerti, bubáci, upíři a všelijací hnusní a nechutní tvorové. Emily se ještě víc zachumlala do peřin. A najednou uslyšela ten zvuk. Vrzání.
Věděla, že to dělá jejich kocour. Ale stále v ní byla malá dušička. Co když… ozývá se strach a Emily okamžitě popadne pocit neuvěřitelné úzkosti. Už vidí malou krvavou ruku, které se plazí zpod postele, stále blíž a blíž k ní. Emily má oči doširoka otevřené a strachem se celá chvěje. Jako každou noc. Každou noc už od jejich čtyř let.
-Rok 2039
Emily si poprvé začala uvědomovat, že její postel skrývá hrozné tajemství, když jí byli čtyři roky a v noci nemohla usnout. Trápili jí zlé představy a sny. O bílé ruce, co se plazí zpod její postele. Od té doby nemohla klidně spát. Dokud nebyla tak unavená, že už nemohla držet víčka, nechávala oči doširoka otevřené. Protože, co kdyby, hlodal červíček pochybností. Nakonec ji ale spánek přemohl a říše snů si Emily vzala do svých spárů. Její tělo se svezlo na postel a ona pravidelně oddechovala. Po pár minutách se dveře začaly pomalu otvírat. Vrzali. Emily se okamžitě probudila a usadila se. Zase se začala klepat. Tohle se stávala skoro každou noc. Jakmile se ale Emily rozkoukala, zvuky zase ustrnuly. Tak jak každou noc. Emiliin zrak padl na hodiny. Bylo něco po jedné v noci. Emily se najednou začaly hrozně klížit oči. Znovu usnula. Tentokrát ji ale nic nevzbudilo.
-Rok 2041
Jako každou noc, pomyslela si Emily a pohlédla na hodiny. Jedna hodiny padesát dva minut. Takhle dlouho ještě vzhůru nikdy nebyla. Přesto se jí nechtělo spát. Emily tušila, že dokud se nepodívá pod postel, neusne. Musela se ujistit, že tam nic není. Pomalu, aby ani peřina nešustila, se Emily sunula k okraji postele. Čím blíž mu byla, tím menší v ní byla dušička. Nakonec stanula tam, kde chtěla. Na samém okraji postele. Trvalo dlouho, než se Emily odhodlala podívat. Uběhlo sedm minut, ale Emily se to zdálo jako hodiny. Jako dny. Jako roky jejího života. A pak se konečně odhodlala, sklonila hlavu a uviděla….
-Rok 2062
V tu chvíli jsme se s křikem probudila. Ten sen se mi zdál už několikrát. Byla jsem v něm ještě malá. Byli mi čtyři roky. Posadila jsem se a rozsvítila lampičku. Byla jsem ve svém novém bytu v Praze, vedle mě ležel můj přítel. Spokojeně oddychoval. Zdálo se, že ho můj křik neprobudil. Zhluboka jsme se nadechla a zhasla lampičku. Ještě než jsme upadla do říše snů, uvědomila jsem si. Že to nebyl sen. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na něco co se mi událo. Jenže, co to bylo.
V Serenádské ulici, vlastnil číslo popisné 666 malý domek. Měl popraskanou omítku a několik tašek už spadalo ze střechy. Deset let tu nikdo nebydlel a dům chátral, opuštěný jako kůl v platě. Nyní před ním stál stěhovací vůz a dělníci z něj vykládali nábytek. Před domem stála spokojeně vypadající rodinka, otec matka a jedna dcera. Mohlo jí být tak pět let. Na sobě měla krásný růžový kabátek a v ruce držela malou panenka, taktéž v růžovém oblečení. Všichni tři se ještě chvíli “kochali“ krásou domu a poté společně vykročili. Ještě netušili, co všechno je čeká.
Lindo, běž do svého pokoje, vybízela maminka holčičku, když došli až do posledního patra. Linda otevřela velké, černé dveře a stanula na prahu svého nového pokoje. Všude byli pavučiny a prach, ale Linda si usmyslela, že si to tu hezky zařídí. Nebyl tu jediný kus nábytku až na jednu starou postel. Byla ze dřeva a nevypadala, že by vydržela váhu miminka, natož pětileté holčičky. Linda si klekla na kolena a nahlédla pod poste. A v tu chvíli spustila ohromný jekot. Maminka a tatínek k ní ihned přiběhli, snažili se zjistit, co se děje. Linda však stále křičela a upírala své oči pod postel. Od té doby nemluvila a měla stále nepřítomný výraz. Tatínek pod postel nahlédl, ale nic neviděl. Neviděl, to co viděla Linda. Necítil to, co cítila Emily.
Rodiny se odstěhoval a dům se snažila prodat. Nakonec ho od nich koupila kancelář, která brzy zkrachovala. Kam dům přišel, přinášel neštěstí. A sám chátral a rozpadal se, s číslem popisný 666, které vyselo na jeho dveřích jako varování pro všechny, kteří by se chtěli nějak zaplést do jeho historie. Do jeho minulosti. Do jeho budoucnosti. Protože minulost a přítomnost v tomhle domě nemá hranici. Spojí se a prolínají jako dva hadi. A nikdo jim nemůže uniknout.
Děti cítí strach. A cítí nenávist. To vše skrývá jedna postel v domě číslo 666. Strach a nenávist uchovanou v mrtvole ženy. Kterou zabil její vlastní syn. Strach a nenávist, ze kterých vyšla kletba. Strach a nenávist. Ta žena, jejíž mrtvola leží pod postelí. Má stále otevřené oči. Její kůže je bíla, její oči jsou podlité krví. Její ústa jsou modrá. Strach a nenávist. To můžeme číst v jejích očích. Strach a závist. Ta žena nikdy nedojde klidu. Tak jako dům s číslem 666 nikdy nebude obývat šťastná rodina.