Ztracená rukavice

Metro bývalo, až do stanice I.P.Pavlova neboli Slintáku narvané, až praskalo ve švech.
Jestli někomu stojím na noze já nebo on mě, řešit nešlo, protože jsme na sebe byli všichni namačkaní jako sardinky.
A já, jelikož měřím 155cm, jsem lidem do očí ani neviděla. Většinou jsem měla obličej vtisknutý někomu na hruď, do podpáždí nebo na záda a byla ráda, že jsem se neudusila.

Jednou si takhle jedu do práce. Byla zima a já měla s sebou fungl nové rukavičky, palčáčky z pravé kůže, lemované kožešinkou.
Obličej zabořený jakémusi pánovi do zad, jsem pevně svírala moje miláčky a modlila se, abychom už byli na Slintáku, kde většina lidí vystupovala a já mohla konečně dýchat.

Vytoužený okamžik přišel, skoro všichni začali opouštět vagon a já se, už málem udušená, mohla zhluboka nadechnout.

Vtom jsem zkoprněla. Na podlaze vagonu něco leželo.
Ježíši, někomu upadla na zem rukavice! A zrovna taková pěkná, jako mám já! To by byla škoda!
Popadla jsem rukavici, rychle ji mezi zavírajícími se dveřmi vyhodila z vagonu na perón a řvu:
"Haló, někomu vám tady upadla rukavice!"
Dveře se zabouchly a metro se rozjelo.

Spokojeně, nad vykonaným dobrým skutkem, jsem usedla na volné sedadlo.

Vystoupila jsem na Hlavním nádraží a chtěla si nasadit své milované rukavičky, které jsem pevně svírala v rukou.
Jo svírala... Svírala, ale jenom JEDNU!

Nebudu vám vypisovat, co ošklivých slov jsem si nasypala na svou hlavu.
Chtělo se mi brečet. Co teď?
"Třeba tam ještě leží!" blesklo mi náhle v hlavě.

Na nic jsem nečekala a pádila naproti do vlaku se zpětným směrem.
Netrpělivě jsem podupávala do podlahy a stále si spílala do slepic, kraviček a tak.

Na Pavláku jsem málem proskočila ještě zavřenými dveřmi a vyřítila se na perón.
Ale, ať jsem koukala, jak jsem koukala, moje chlupatá láska nikde. To už se mi začaly kutálet slzy jak hráchy.
Smutně jsem bloumala sem a tam po perónu, když tu se na jeho konci otevřely dveře malé místnůstky pro zaměstnance a jakýsi pán na mě mával a něco volal.

Ploužím se nešťastně k němu, po obličeji mi tečou černé slzy, z dříve tak pečlivě nalíčených očí a zaslechnu něco jako "...ici"?
To mě zaujalo a rychle jsem přidala do kroku.
"Slečno, nehledáte náhodou rukavici?" otázal se mě ten nejkrásnější muž na světě, jakého jsem kdy viděla.
"Ano," vyhrkla jsem nevěřícně a hřbetem ruky si šťastně rozmázla černou čmouhu na celou tvář.
"Tuhle?" ptá se onen krasavec a drží v ruce "MOU RUKAVICI!!!!!!"
"Ježíši zrovna tuhle", vyhrknu radostně a ukazuji mu, že mám v ruce opravdu její dvojnici.
Jak já bych ho štěstím zlíbala, kdybych nebyla stydlivá holka !!!!

Co vám mám povídat. Ve 22 letech jsem si na ně přišila šňůrku, jakou mají malé děti, aby se jim rukavice neztratily a která se protahuje skrz rukávy kabátu.

A tak už moje palčáčky byly navždy v bezpečí. Buď jsem je měla na rukách nebo, pěkně plandajíc, z rukávu visely jako malé holčičce.
Věřte nebo ne, mám je dodnes.