Mandarinková groteska

Pan František patřil mezi velmi aktivní důchodce, které s ohledem na jejich věk s úctou označujeme za seniory. Bydlel na vesnici, v rodinném domku, kde pečoval o svoji nemocnou manželku a staral se o chod domácnosti. Občas vyrazil i do města za nákupem. Tak tomu bylo i v jednu dubnovou sobotu, kdy se rozhodl udělat manželce radost a ve městě nakoupit nějaké mandarinky, které tolik milovala.

Vlak na nádraží přijel včas a Františkovi cesta rychle ubíhala. Když z vlaku vystoupil, zavolal na něj nějaký muž. Když se otočil, spatřil kamaráda Arnošta, se kterým se již několik let neviděl. Jejich setkání nemohlo skončit jinak, než v nádražní restauraci. Tam si oba dali po dvou pivech. František to ještě zazdil nějakým tím "panáčkem". Oba se pak rozešli, každý za svým cílem. Františkovi se šlo mnohem lehčeji do nejbližšího supermarketu. Přesto, že byla sobota, bylo všude plno lidí. I v supermarketu bylo "narváno". Na to František moc zvyklý nebyl. Snad vlivem vypitého alkoholu byl popudlivější, než jindy. U boxu s mandarinkami, kvůli kterým vlastně do obchodu přišel, byla tlačenice. Nemohl se k mandarinkám dostat. Stál tam muž, zhruba ve věku Františka. Již delší dobu se ve vystaveném ovoci přehraboval. "Uhni, dědku", zavrčel František. "Kvůli tobě se nikdo ke zboží nedostane!", dodal. "Co chceš? A kdo je u tebe dědek?", odpověděl Ludvík, také důchodce. "Však i ty máš už svůj zenit za sebou!", konstatoval. "Já si tady vybírám mandarinky, aby nebyly nahnilé. Na to mám právo a nikdo, ani ty mne v tom nijak nebude omezovat". Slovní výměna názorů Františka rozčílila. "Koukej jít na stranu, já si nakoupím a ty si přebírej mandarinky potom, jak dlouho chceš!" Ludvíkovi se však uhnout nechtělo. V tu chvíli Františkovi došla trpělivost. Bokem se natlačil k Ludvíkovi, vzal do ruky mandarinku a hodil mu ji do obličeje. Ani Ludvík nelenil a tak přítomní zákazníci si chvilku připdadali jako ve staré dobré grotesce, kde místo mandarinek s úspěchem používali šlehačkové dorty. U mnohých to také vyvolalo hlasitý smích a oběma borcům začali fandit. František se však s pouhou mandarinkovou válkou nespokojil. Když i jeho trefila Ludvíkem vyslaná mandarinka do čela,zakřičel: "A teď už toho mám dost!" Oběma rukama do Ludvíka strčil. Ještě mu přidal jednu ránu pěstí, když viděl, že Ludvík padá k zemi. Z rozraženého obočí se Ludvíkovi začala řinout krev.

Fandové si uvědomili, že už nejde jenom o nevinnou zábavu. I František uznal, že to "asi přehnal". Podle hesla "kdo uteče, ten vyhraje", se snažil rychle z místa zmizet i se svým nákupním vozíkem. Spoléhal na to, že se mu podaří se mezi spostou dalších zákazníků ztratit. Ale jeho plán nevyšel. Za pokladnami již na něho čekala ochranka supermarketu. "Půjdete s námi do kanceláře", dozvěděl se. "Policii a lékaře jsme už zavolali, počkáte tam, až přijedou". Nic jiného Františkovi nezbývalo. Přivolaný lékař mezi tím ošetřoval Ludvíkovo zraněné obočí. "Převezeme pána na chirurgii, ránu mu musí sešít", slyšel František útržek hovoru, když seděl v kanceláři obchodu.

Policisté přijeli vzápětí. Když z předložených Františkových dokladů zjistili, že má na hřbetě už víc jak osm křížků, podivili se. "Sakra dědo, vy máte ale páru! Na svůj věk - klobouk dolů. Jednou ranou rozrazit druhému obočí, ještě mu předtím naházet pár mandarinek do obličeje, zanadávat si a ani se přitom nezadýchat, to je docela slušný sportovní výkon". František se poprvé od příchodu do obchodu usmál. "No aby ne, vždyť jsem víc jak dvě třetiny svého života aktivně pěstoval box a s nemalými úspěchy. I když dnes je mi už přes osmdesát, nějaká síla přece jen v rukou zůstala".

Teď už bylo nad slunce jasnější, že za Františkovu agresivitu a hrubost nemohla jen ta troška vypitého alkoholu. Protože Ludvíkovo poranění nebylo nijak vážné, bylo Františkovo počínání posouzeno jako přestupek.

"Moc mne mrzí, co se stalo", litoval František svého činu", při řešení jeho záležitostí před přestupkovou komisí. "Ludvík se ale v boxu s mandarinkami přehraboval tak dlouho, že by trpělivost došla i svatým. Omluvil jsem se mu, společně jsme vypili nějakou skleničku a od té doby jsme kamarádi. Pozval jsem Ludvíka i k nám domů. Jediné, co jsem si vlastně později uvědomil a čemu jsme se s Ludvíkem u dobrého vínka od srdce zasmáli, bylo to, že díky naší "mandarinkové grotesce" jsem si mandarinky v obchodě nakonec nekoupil. Získal jsem ale dobrého přítele, což je pro mne v mém věku také moc důležité".

S takovým názorem nelze jinak, než souhlasit. Snad jen pro příště by se seznamování mohlo obejít bez krve, přivolané lékařské pomoci a policistů.