Manekýn

Obmaz Houba byl uznávaný manekýn. Měl parádní tělo a hrozně pěknou hlavu – ta byla dobrá hlavně zepředu, protože tam z té strany měl Obmaz obličej, který vypadal náramně hezky a sympaticky (ale ani zezadu ta hlava nebyla k zahození, poněvadž tam měl ten fešák vlasy, co se leskly, jako kdyby je měl pěkně lesklé).
Jednou Obmaz dostal prímovní a finančně velice zajímavou zakázku. Měl nafotit katalog pro jednu prestižní modelingovou společnost. Tahle společnost ovšem na daný rok zrovna nepřipravila žádnou kolekci – prostě se na to návrháři vykašlali, poněvadž je to už nebavilo a připadlo jim to najednou co záležitost poněkud tepelná –, a tudíž tehdy firma nic nenabízela a vůbec nic neprodávala. Obmaz pak pro ni pochopitelně pózoval zcela nahý.
Reakce na jeho nahotu byly různé. Ponejvíc pochvalné. Nicméně našlo se pár zlých jazyků, kteří tvrdili, že tohle roucho Adamovo přece jen nějakou tu vadu na kráse pana Houby odhaluje. Manekýnův agent Popo brzy přišel s upozorněním: „Někteří lidé tvrdí, pane Houbo, že prý máte půlky moc daleko od sebe a nepůsobí to příliš esteticky.“
„Půlky?“ zeptal se Obmaz, „a které?“
„Ty, které jsou rozpůlené,“ odpověděl opatrně Popo, neboť to nechtěl říct jako nějaký hulvát přímo, totiž asi tak: ‚Vaše panímanda, milý hochu!‘
„Myslíte ty půlky, které jsou rozpůlené na polovinu?“ ujišťoval se manekýn.
„Ano. Přesně tyhle,“ přikývl Popo a přidal skvostnou metaforu: „Totiž ty, mezi nimiž je údolíčko s temným lesem a v lese studánka zanesená hnědavým bahnem – bahnem, jež tu a tam vyvře na povrch.“
„Aha! Tak tyhle půlky!“ dovtípil se konečně Obmaz. Chvíli nad tím uvažoval a ohmatával si zadek ze všech stran i mezi stranami. „To je tedy nemilé,“ povzdechl si. „Nerad bych přišel o své fanoušky kvůli takové prkotině. Co navrhujete, můj agente?“
„Navrhuji do svěráku a stáhnout!“
„Výborně! Pojďme na to!“
Přišli tedy do dílny k šikulovi Lubošovi a agent to tomu prostému řemeslníkovi vysvětlil stručně: „Půlky moc od sebe. Tady přitáhnout. A když už budete v tom, promazat.“
„Jasný, chlapi,“ kývl Luboš. „Sedněte si dyžtak chvíli venku, tohle bude hned.“
Už chtěli odejít, když tu on na Obmaze: „Hej, kámo! Ale tu zadnici mi tady necháš, ne?!“ – Šlo tedy ze strany pana Houby o velmi úsměvné opomenutí.
Stalo se, jak upozornil, a hnedle se mohl dát do práce. Venku zatím čekal pan Popo sedě a pan Houba stoje (poněvadž si neměl na co sednout – ano, židle tam byla, nicméně k sezení je potřeba čímsi přispět i ze svého; jistě chápete).
Pan Houba byl nervózní a ke všemu ho brzy začaly bolet nohy. „Ten si teda dává na čas!“ vztekal se netrpělivě na účet šikuly Luboše. Obmaz byl totiž jemnostpán uvyklý jinačímu pohodlí a s prostými kmány měl jen málokdy co do činění. Leč kvůli tělesné kráse a přízni fanoušků je radno podstoupit leccos, to se rozumí.
„Hele, chlapi, tak sem to trochu zatáh,“ přikvačil konečně asi po půl hodině Luboš. „A kápnul sem vám to vazelínkou, aby to chodilo; ale nevim, no. Vono jako, abych pravdu řek, s timhle moc nesvedete. Zkrátka, co si budem namlouvat, hoši: prdel je prostě prdel!“
Co dodat? Konečně slovo chlapa.