Dvojčata

Půvabnému náměstí malého jihočeského městečka vévodí zdobná kašna, jejíž vzhled však poněkud hyzdí dvě obludné postavy s doširoka otevřenými ústy, ze kterých v pravidelných intervalech tryská voda.
"Br, to jsou šeredy", zašklebí se Adélka, moje nová přítelkyně.
"A představ si, že kdysi to bývaly krásné, urozené a velmi bohaté slečny, jak praví pověst."
Adélka projevila přání, abych ji s oním příběhem seznámil. Usazeni v zahradní restauraci s výhledem na náměstí, popíjíme víno a já začnu vyprávět.

"Jmenovaly se Amálie a Amélie.Byly si k nerozeznání podobné, stejně se oblékaly, česaly, také jejich hlasy byly naprosto identické.
"Takže dvojčata", konstatovala.
"Ano,byly rozpoznatelné jenom tím, že Amálie vždy chodila vlevo a Amélie vpravo."
"Co když se slečny vyměnily?"
"To právě nešlo, protože byly srostlé od ramene až po malíček. Jim to však nevadilo, měly se velmi rády a pyšnily se tím, jak jsou výjimečné. Například výborně hrály na klavír. Amálie levou rukou, Amélie pravou. Krásně pletly složité krajkové vzory,samozřejmě také jedna levou,druhá pravou, prostě dělaly společně vše, na co jeden člověk potřebuje obě ruce.Dokonce si sami navrhovaly šaty - tedy dvojšaty. Měly dva živůtky, dvě sukně a tři rukávy. Ten prostřední, pro jejich srostlé paže, byl pochopitelně dvakrát tak široký."
"Tak tohle sis určitě vymyslel," zasmála se Adélka.
Zvedl jsem prsty k přísaze, že šaty nejsou výplodem mé fantazie, že opravdu vyprávím vše tak, jak je zapsáno v kronice našeho města.
"Byly skutečně pozoruhodné, nejen svou - řekněme - tělesnou zvláštností. Nadané,vzdělané,líbezného zjevu, ale co se týká jejich povahy, bohužel nemohu použít jiné výrazy, než povýšenost,zlomyslnost a naprostý nedostatek jakéhokoliv soucitu. Neumíš si představit, jak ohavně se chovaly ke služebnictvu,kolik příkoří musely vydržet chudinky komorné,které se staraly o jejich zevnějšek.
Příkladně Amélie hodila po jedné z nich rozpálenou žehličku jen proto, že špatně vyžehlila volány na prostředním rukávu jejich společných vycházkových šatů. Chudák děvče mělo ošklivou spáleninu na tváři a ty dvě se jejímu bolesnému nářku hlasitě smály."
"Takže za tohle byly proměněny v obludy?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ta proměna v sochy se stala z příčiny docela jiné.
Jednoho dne zavítali do zdejšího města dva hezcí mladí muži, také dvojčata. Jmenovali se Blahoslav a Bohuslav. Nebyli si však vůbec podobní, Blahoslav byl světlovlasý, Bohuslav měl vlasy černé jako uhel. Bratři byli velmi nadaní malíři a dostali zde výhodnou zakázku. Měli vyzdobit kostel obrazy světic. Rozhodli se, že budou studovat tváře zdejších dívek, vyberou ty nejkrásnější, aby podle nich namalovali portréty svaté Kláry a Luidgardy.
Tak se stalo, že Blahoslav, procházeje se městem, zahlédl v okně půvabnou plavovlásku,která držela v levé ruce rozkvetlou lilii. Oči měla cudně sklopené a on v ní rázem uviděl svatou Kláru. Uklonil se, dívka mu odpověděla kouzelným úsměvem, avšak vzápětí zmizela za brokátovým závěsem. Blahoslav si i za ten krátký okamžik vryl do paměti její krásnou tvář, vyňal náčrtník a několika hbitými tahy ji nakreslil.
Také jeho bratr měl toho dne štěstí. Když se vracel odpoledne z procházky, spatřil na balkoně jednoho domu mladé děvče. Vlasy měla přikryté bílým hedvábným šátkem a rysy její tváře byly neskonale líbezné. Protože byl méně ostýchavý než Blahoslav, poklekl a květnatě ji oslovil. Představil se jako malíř, který by rád zvěčnil její dechberoucí krásu. Dívka se koketně zasmála, poslala mu vzdušný polibek, ale pak se schovala za dřevěnou zástěnu. Zpoza ní se vzápětí ozvalo dvojí dívčí chichotání a tlumený hovor. Má tam nějakou přítelkyni, s níž se teď na jeho účet obě dobře baví, pomyslel si. Byl trochu uražen, přesto se rozhodl, že svatá Luidgarda bude mít podobu oné neznámé. Protože i on měl na tváře mimořádnou paměť, byla kresba, kterou na místě zhotovil, dokonalá."
Adélka, dopila víno a podotkla: "Takže Amálie s Amélií. Proto ten neprodyšný závěs i dřevěný paraván."
Přikývl jsem, objednal další sklenky bílého a pokračoval:
"Blahoslav i Bohuslav se zamilovali na první pohled. Avšak svá tajemství si nechali pro sebe. Dohodli se, že budou malovat každý zvlášť; vzájemně si ukážou svá díla až po dokončení. Když tvořil Bohuslav, jeho bratr okamžitě vyrážel do města s nadějí, že v okně uvidí svou plavovlasou múzu, což se mu téměř vždy podařilo. Jejich setkání bývala krátká a nesmělá. Blahoslav se zeptal, zda je ráda,že ho vidí, dívka přikývla, usmála se,vyslechla několik jeho rozechvělých lichotek, pak pokynula rukou a ukryla se za brokátovou drapérií. Blahoslav, v lásce nezkušený, si tato gesta vysvětloval jako projevy náklonnosti. To mu ke štěstí stačilo.
Bohuslav byl výbojnější. Zahrnoval neznámou vodopádem horoucích vyznání, svým krásným tenorem jí zpíval milostné písně, což ona odměňovala zvonivým smíchem a slibem, že zítra se bude opět těšit na dostavíčko.Potom se roztouženému mladíkovi ztratila za lakovanou zástěnu.

Ještě před tím, než dokončili svá díla, svěřil se Blahoslav ostýchavě bratrovi, že se hluboce zamiloval do překrásné plavovlásky, kterou zpodobnil jako svatou Kláru. Bohuslav se zasmál a prozradil, že jeho srdce patří jedné zdejší krasavici; její tvář bude zdobit chrám Páně, jako svatá Luidgarda.
Když za několik dní obřadně rozbalili hotové obrazy, užasle hleděli na vypodobnění obou světic, jejichž portréty byly totožné. Stejně modré oči, stejně něžné nosíky, ústa podobná růžovým plátkům. Uvědomili si, že milují jednu a tutéž dívku.
Toho večera mezi nimi došlo k rozmíšce, každý z nich byl přesvědčen,že právě on má na lásku větší právo. Blahoslav argumentoval tím, že ji spatřil jako první, Bohuslav však vytáhl z rukávu - tak říkajíc - eso. Pochlubil se hedvábným šátkem, který mu darovala.
Do svých pokojíků odešli plni trpkosti a bez rozloučení.
Oba měli o čem přemýšlet. Blahoslav si - ač nerad - musel přiznat, že neznámá mu vlastně nedala žádný důkaz své přízně. Úsměvy i letmé pozdravy zřejmě mínila jen jako projevy zdvořilosti, zatímco jeho bratr sklízel sladké plody lásky. Hedvábný šátek byl toho důkazem. V době, kdy se tento příběh odehrával, bývalo zvykem, že pokud se dívce nápadník líbil, věnovala mu, jako projev své přízně, vyšívaný šátek nebo šál.Jakou měl tedy šanci? Napsal Bohuslavovi list,
v němž uznává jeho přednostní právo. Přál mu v lásce hodně štěstí,kterého se on vzdává. Srdce ho velmi bolelo, prolil potoky slz a dospěl k názoru, že život bez milované bytosti pro něj ztratil cenu. Z krabice,v níž měl své malířské náčiní, vyňal malý flakonek naplněný průzračnou tekutinou. Byl to prudký jed. Zhluboka se napil a po chvíli usnul navěky.

I Bohuslav se trápil. Miloval svého bratra; roztržka jej velmi mrzela, stejně tak jako lež, že šátek, kterým se bratrovi pochlubil, mu kráska darovala. Pravda byla taková, že jí sklouzl z vlasů, on jej zvedl a navzdory jejím protestům, odmítl vrátit. Teď mu přišlo na mysl, že ho nejspíš chtěla věnovat právě Blahoslavovi jako zástavu lásky. Zašel za bratrem, aby se ke lži přiznal a odevzdal mu šátek s přáním všeho nejlepšího. Našel jej však mrtvého. Dlouho plakal nad jeho chladnoucím tělem, potom hnán výčitkami svědomí, ukončil i on svůj mladý život. Dopil zbytek smrtonosného nápoje.
Tak skončil život dvou nadaných, ušlechtilých mladíků, kteří se stali obětí zlomyslného žertu.

Zpráva o jejich smrti zastihla dívky na náměstí. Stály u kašny, v níž volnýma rukama čeřily průzračnou vodu. Jejich reakce na tragickou událost byla opravdu zavrženíhodná. Propukly v hlasitý smích, pitvorně napodobovaly oba mládence, častovaly je výrazy jako hlupáci, směšné figury, hňupové a ubožáci.
Pak se přihodilo něco neuvěřitelného. Z blankytného nebe sjel klikatý blesk,který rozťal jejich srostlé ruce. Vzápětí se dívky proměnily v kamenné obludy. Zlolajné hubičky dostaly podobu rozšklebených tlam, ze kterých stříká voda už více než dvěstě let."

Cestou domů jsme se zastavili u kašny, kde si Adélka dlouho prohlížela obě sochy. Když vypustily pravidelný proud, pozorně se zaposlouchala: "Ta voda jakoby naříkala."
"Ano," souhlasil jsem,"tak kvílí jejich hříšné duše, které jsou uvězněné uvnitř. A zůstanou tam až do skonání světa. To,jak se vysmívaly smrti svých ctitelů, je neodpustitelné."

Adélka na mě vrhla nesouhlasný pohled, vzápětí ale přišla
s roztomile pošetilým nápadem.
"Co kdybychom jim odpustili my dva? Nemyslíš, že dvěstě let je pro jejich duše dostatečný trest?"
Bral jsem její návrh jako žert, takže jsem souhlasil. Postavili jsme se tváří v tvář zkamenělým dívkám a dvojhlasně zavolali "ODPOUŠTÍME VÁM".
Z nitra soch vylétly dvě bílé holubice, chvíli se třepetaly každá zvlášť, pak se ale jejich vnitřní křídla spojila v jedno a ony zmizely v oblacích.