Dvacetdva

Bylo to v době kdy jsem byl ještě osmnáctiletý básník. Byl jsem plný ideálů, které mé pomalu opouštěly, neboť jsem zjišťoval, že opravdové princezny žijí pouze v pohádkách a že skutečný život není romantický film, ve kterém všechno končí velkým políbením a vědomím diváka, že tak žili až do smrti. Mé Město v rohu planety, kterého jsem se účastnil jako tichý obyvatel nijak se nezapojující do víru okolí, neustále skrápěl déšť a smog se držel nad městem.
Nepamatuji si na chvíli, kdy jsem prvně viděl ty oči, které to všechno měly změnit. Nepamatuji a mrzí mě to. Tuším přibližně kdy a možná proč to bylo, ale to je tak vše co si ohledně našeho prvního shledání pamatuji. Vím ale, že to byly jedny z nejkrásnějších očí, jaké jsem kdy viděl. Takové oči jsou vzácné a pro své okolí nebezpečné. Mají schopnost zastavovat čas a mladí básníci se v nich rádi ztrácejí a blázní z nich.
Pamatuji si na den, kdy jsme se prvně pozdravili. Bylo odpoledne a slunce nad našimi úsměvy, kterými jsme se navzájem obdarovali, z výšky dohlíželo. Ten úsměv jsem měl před sebou ještě dlouho a hodně jsem se o něm v městských ulicích navykládal, až mě to zpětně po čase překvapilo, co způsobil jeden úsměv.
Čas dál plynul aniž se naše životní přímky s majitelkou oněch očí jakkoli protnuly. Změnilo se to ale ve chvíli, kdy jsem jí potkal ve světě mně nejintimnějším a nejbližším – v Podvíčkách. Nebyla tam taková, jakou jsem si ji představoval. Věděl jsem, že sny bývají někdy klamné a rozhodl jsem se jí poznat blíže.
Není podstatné, jak došlo k chvíli, kdy jsme se poznali. Důležité je, že baletky ze Světa na špičkách ještě nespali a městští básnici měli chuť si povídat. Byla vtipná, milá a okouzlující. Čas běžel dál a my se začali blíže poznávat a přiznám se, že jsem v očích té osoby začal nacházet čím dál větší zalíbení. To byl týden, kdy ve Městě v rohu planety poprvé polevil déšť.
Stránky knihy našeho seznámení se zvolna plnili tučným textem našich mimoplanetárních rozhovorů o všem možném i nemožném. Začínal jsem vidět její oči pokaždé, když jsem zavřel ty své a to jsem ještě neměl pořádnou příležitost si je prohlédnout. To se ale mělo změnit.
Nikdy jsem nevěřil na to, že některá čísla přinášejí lidem štěstí a jiná ne. Od toho dne budu číslu dvacetdva přikádat jiný význam. Byl to den, kdy se stala mojí princeznou.
Od té doby utíkaly dny, které postupně přinášely do Města v rohu planety slunce. Noci začaly vonět romantikou a úplněk se zdál být jasnější.
Pamatuji si na první naše políbení. Bylo lehké, kouzelné a nezapomenutelné. Stejně jako osoba, která byla na druhém konci spojených rtů. Začal jsem jí potkávat v Podvíčkách mnohem častěji, cítit její vůni, když jsem si na ní vzpomněl a když jsem skládal básně představoval jsem si u těch veršů ji.
Vlezla mi do hlavy a očividně jí nechtěla jen tak opustit. Ani jsem neměl potřebu ji odtamtud vyhánět. Nechal jsem si jí tam dokud její vůně neprostoupila mojí krví pumpovanou srdcem v rytmu jejího jména do mých žil.
Nevěděl jsem co všechno se stane, ale věděl jsem, že její svět se mi líbil. Byl to svět, kde nebyly šedé ulice, které jsem znal z tohohle města. Kde všechno vonělo jejími vlasy a kytary zněly jejím smíchem. Její Svět na špičkách byl krásně místo a já mu začínal propadat čímdál více. Vůbec mi to nevadilo. Byl jsem šťastný.


Je nepříjemná hranice která dělí naše světy, ale kvůli ní bych asi udělal téměř cokoliv abych se ji pokusil překonat. Ta hranice je trpká, nepříjemná a bolestivá, ale vědomí že na druhé straně vlakových kolejí je ona mi dodává chuť jí pokořit.