Piano

Za okny nemocného byl den prosycen vůní mokré hlíny, tlejícího listí a mírný mrazík zabarvoval náhodným chodcům nosy a tváře do červena a na kalužích po dopoledním deštíku tvořil křupavé náledí. Na listech javorů, rostoucích v zahradě se jako perly blyštěly kapky děště, které se neslyšně kutálely z listů a tiše klepaly na okno nemocného chlapce. Promnul si rozespalé oči a při pohledu na kyvadlové hodiny v rohu místnosti si uvědomil, že opět prospal téměř celé odpoledne. Ručičky nemilosrdně ukazovaly půl páté a kyvadlo neúprosně hnalo čas dopředu, stejně jako děsivé, pomyslné přesýpací hodiny života. Mladík zaplašil chmurné myšlenky a opatrně se posadil na pelest postele. Když se natahoval pro župan, syklo jeho choré tělo bolestí. Natáhl si bačkory a jeho šoupavé kroky se nesly pokojem jak kráčel k oknu. Vyhnul se pohledem zrcadlu, jen těžko si zvykal na svou novou tvář s propadlýma očima a temnými kruhy, a opřel zpocené čelo o sklo. Za oknem zaskřehotal havran. Chlapec potlačil nutkání otevřít okno a zhluboka se nadýchat čerstvého vzduchu ale věděl, že stará okna tomto domě vržou a měl strach, že by doktor mohl zaslechnout skřípění. Nesčetněkrát ho prosil, aby si směl aspoň na chvíli otevřít okno a pustit dovnitř svěží vánek. V jeho pokoji to čpělo potem a nakyslým horečkovitým pachem, pachem smrtelně nemocného člověka. Byl si jist, že by vlahý podzimní větřík jeho bolestem ulevil, ale doktor jeho prosby rázně zamítal. Chlapcovy zelené oči bloudily podzimní zahradou za skly oken, vtiskával si do paměti spadané listí, havrany promenádující se po zmoklé trávě i chodníčku, dlouhými prsty přejížděl po okenní tabulce a mapoval potůčky, které si razily dešťově kapičky než ukončily svou cestu zvenčí na parapetu. Náhle koutkem oka zahlédl vzadu v zahradě velký, tmavý předmět, nevěřícně pozvedl hlavu a zaostřil.Piano?... V zahradě?! Zapomněl na to, že okno vrže, klapla klička, rámy zaskřípěly píseň rozladěných houslí v rukou umělce-neumělce, a závan severního větru rozrazil okno dokořán a s ním vtančila dovnitř všechna rozmarnost podzimu a vůně dětského smíchu zaznívajícího z dáli. Mladík bledýma rukama pevně sevřel parapet, lehce se vyklonil a zhluboka nasál do plic vzduch, až se mu zamotala hlava. Cítil, jak jeho zchřadlé mladé tělo naplňuje doposud nepoznaný pocit a jeho mysl omotává neviditelná síla jako pavouk mouchu do pavučiny.
S nepřítomným pohledem a blaženým úsměvem na rtech si omotal kolem útlého krku hrubou šálu a jen tak, jak byl, v pyžamu, županu a bačkorách, otevřel dveře pokoje, prošel chodbou a posléze i prosklenými dvěřmi hospicu. Jakmile se za dveřmi zastavil, protože jej nezvykle dlouhá chůze unavila, začalo jeho srdce tlouct rychleji, radostným tempem, a každý nerv mladíkův se chvěl štěstím. Pod jeho prvním krokem zašustilo pestrobarevné listí. Pokračoval v cestě, a přestože se po chvíli opět zadýchal došel až k pianu. Dech se mu zatajil, jak usedal na stoličku, velikostí vyhovující právě jemu, přes niž byla přehozena károvaná vlněná deka, a roztřesenými prsty se opatrně dotýkal piana, jako by měl strach, že jiné zacházení by rozpýlilo mlhnu snů, kterou bylo opředeno, hladil hrany ebenově černého lesklého dřeva a stíral déšť z klapek. Navzdory mrholení stála na pianu svíce, už napůl ohořelá. Chlapec k ní nátáhl zimou zkřehlé ruce a pak, se zvláštní posvátností, rozeběhly se jeho štíhlé dlouhé prsty po klávesách a zahradou se linuly líbezné tóny, zprvu trochu neohrabané, vždyť u piana seděl poprvé! ale jak hrál, hudba nabývala na nadpřirozené kráse. Mladík hrál zapáleně, chladné klávesy rozpálil svými prsty během chvilky, jeho tělem prostupovala vášeň jako by ho chtěla spálit, stejně jako svíce na pianu spalovala zbytky bílého vosku.
Svíce s tichým zasyčením zhasla, dohořel poslední plamínek a už se k nebi vznášel jen šedivý kouř a mladíkova duše. Vysílením se svezl se stoličky a padnul na zem, která jej brzy přijme do své náruče jako matka syna. Padl, a už nevstal. Večer jej tam našel doktor, když zjistil, že není v pokoji, vydal se ho hledat do zahrady. Tam chlapec ležel v listí, s šálou omotanou kolem těla, s vlnitými vlasy rozprostřenými kolem hlavy jako anděl, sám. Po pianu ani stopy, jen ta svíce symbolizující jeho krátký život ležela opodál. Zemřel vyčerpáním, s nepřítomným pohledem a blaženým úsměvem ...