Vítr

Kráčím křížovou cestou ke kostelíku na vrcholu a mám pocit, že Ježíš na tom nemohl být hůř. Nesl sice kříž a já jdu jen s dopisem, ale stejně… Jemu bylo přes třicet, tedy mladý, zdravý a silný a s boží podporou. Mně je o polovinu méně a rány na mém srdci se nejspíš nezahojí nikdy. A hlavně mi do kopce nikdo nepomáhá. Dnes ne. Už nikdy ne.
Nahoře fouká. Dnes, jako kdykoli jindy. Předtím ale foukalo jinak. Krásněji. Příjemněji… Vítr si hrál s našimi vlasy a splétal je do sebe a listí bříz příjemně šumělo. Mám nepříjemný pocit, že svět by se měl změnit. Od základů. Přece musí být někde vidět, co se stalo, nebo alespoň že se vůbec něco stalo. Já… Přes slzy nevidím a klopýtám kolem kostelíka do lesa. Stále kolem očíslovaných kamenných zastavení, nemůžete zabloudit. Jak je možné, že se stromy převlékly do jarního, zdobí je něžný oděv z bílých kvítků, když se pod nimi skrývá kříž? Jen malý, dřevěný, úplně obyčejný, kolem silnic jich najdete stovky. Tenhle se liší jen proto, že stojí právě tady, teď a že jméno na něm je opsané z mého srdce. Vyrvali mi ho z hrudi. Oni…Bůh…Osud…? Nevím. Každý říká, že je důležité nevinit sebe, ale copak to jde? Určitě jsem mohla udělat něco, abych tomu zabránila. Jak mohl zemřít a mě tu nechat? A hlavně – proč??
Nesu Mu dopis. Tak jako téměř každou neděli. Máma je ráda, že konečně chodím ven a že už jsem vzdala courání na hřbitov. Co bych tam proboha dělala? Beztak je tam plno důchodců, utápějících se ve vlastních vzpomínkách, a maximálně mě donutí, abych jim pomohla zalít kytičky. Děkuji, nechci. Udělala jsem mu křížek na našem oblíbeném místě, kde mám klid. Sem chodím s dopisy, citáty, nápady, sny, obrázky,… Prostě co se za tu dobu zajímavého nastřádá. Dnešní dopis je poslední. Hodně jsem přemýšlela o tom, že bychom se mohli potkat v příštím životě. Dva sebevrazi. Kdo ví, co bude. Nezjistím to, dokud to nezkusím. A já už nemám co ztratit. Vyhoupnu se navyklým pohybem na zídku a z ní šplhám na strom. Je holý, přestože by už i na něm měly růst květy. Lezu co nejvýš, aby mě větev ještě udržela. Tady chvíli sedím a hledím na zem hluboko pod sebou. Všechno tak malinké… Budu taky malinká? Kupodivu nemám strach. Myslela jsem, že to bude těžší, ale stesk a smutek mi dodávají křídla. Já náhle nemám pod nohama nic, kolem mě proudí studený vzduch, je z něj cítit jaro, a já mám nepopsatelný pocit naprosté volnosti. Nic mě netíží, všechny starosti a myšlenky se zachytily ve větvích stromů a já letím. Tak jako ptáci.
Nahoře fouká. Dnes, jako kdykoli jindy. A to se nezmění. Když půjdete podle očíslovaných zastavení křížové cesty kolem kostela do lesa – nemůžete zabloudit – mezi stromy najdete vedle sebe dva dřevěné křížky.