Dopisy z války

V potemělé místnosti na zemi klečelo mladé děvče a se slzami v očích se prohrabovalo krabicí s věcmi po své zesnulé babičce. Ze spoda se ozýval hluk starého gramofonu, přehrávajícího Beyond the sea stále dokola. Všichni v místnosti dole se snažili zapomenout na svůj smutek a pokoušeli se vylepšit svou náladu nadměrnou konzumací alkoholu. Sandra ne. Nechtěla zapomenout, chtěla se smutku postavit čelem. Přišlo jí zbabělé se před tím schovávat. Věděla, že jí bude líp, když se vybrečí.
Kromě starých fotek a předmětů z mládí v krabici nic nenašla. Hledala něco, co by jí řeklo o své babičce trochu víc. Krabici vrátila zpět do skříně a prudce zavřela. Vydala se hledat do šuplíku u postele. Byl plný spodního prádla a na jeho dně ležely tři obálky svázané červenou stuhou. Bez přemýšlení stuhu rozvázala a otevřela vrchní obálku. Bylo v ní vojenské oznámení.

Vážená paní Heldo Sijková,
s lítostí vám oznamujeme, že váš manžel Alexander Sijka byl prohlášen za pohřešovaného...

Dál už nečetla, ten kousek jí bohatě stačil. O tomhle nikdy nevěděla a její matka také ne. Napadlo jí, že by to mohl být její děda. Vlastně je to dost možné, máma nikdy neznala jejího skutečného otce a po jejím narození babička už žádného přítele neměla. Sandra to mámě říct nechtěla. Ne dnes, chtěla to mít chvíli jako své tajemství. Chvíli zaváhala a otevřela druhý dopis.

Drahá Heldo,
doufám, že víš, že tě miluji. A věřím, že stejnou láskou zahrneš i naše dítě. Moje květino, zapomeň na mne a založ si nový život, novou rodinu. Vím, že na mne čekáš a já se těšil až uvidím tvé ruměné tváře, budu líbat tvé sladké rty a podívám se do tvých nebesky modrých očí. Naděje sem se už vzdal a nemá cenu, aby si v mé navrácení nadále věřila. Smrt je všude kolem mne a cítím, že se ke mně blíží mílovými kroky. Prosím, zapomeň na mne. Protože tě budu navždy milovat, nechci aby si nadále trpěla. Navždy s bohem,
Tvůj Alexander...

Bylo to jasné. Byl to její děda. Miloval její babičku a přesto se jí dobrovolně vzdal, nejspíš tušil, že už se nevrátí. Do prostého dívčího obličeje se začal vkrádat záhadný úsměv. Vyzařovala touhu po objevování. Už nebyla tolik smutná s babičiny smrti, překonala svůj smutek. Opatrně vytáhla papír z poslední obálky.

Nejdražší Heldo,
právě jsem se dozvěděl tu šťastnou zpávu. Snad se vrátím dřív, než se to narodí. Když to bude dívka, bude krásná po tobě a divoká po svém otci a když chlapec, bude moudrý, stejně jako jeho matka a silný jako já. Nevím, jak dlouho může tahle válka trvat, ale nemůže trvat tak dlouho, abych zapomněl na tu nejkrásnější osobu na světě. Miluji tě a stále budu. Viděl jsem lány tulipánů, nádherné vodopády, bezpočet západů slunce nad mořem a pokaždé jsem si přál, aby si mohla být se mnou. Doufám, že se uvidíme dříve než uplynou dva roky.
S láskou, tvůj navždy oddaný Alexander...

,,Sandro! Pojď se rozloučit s tetou Clair, už odjíždí domů" vytrhla jí matka z přemýšlení o tajemném Alexanderovi, který je nejspíš její postrádaný děd.
Večer se špatně usínalo. Pořád bylo o čem přemýšlet a hodiny padaly jedna za druhou. Po šesti hodinách strávených usilovným přemýšlením, nakonec usnula.
Ráno jí probudila matka se slovy ,,Vstávej Sandři, nebo prospíš celý den." Vstalala a došla v pyžamu do kuchyně, kde na stole ležel pár smutečních oznámení, lidí, kteří nemohli přijít.

Upřímnou soustrast Vám přeje Linda Wrightová.

Je mi skutečně líto, co se přihodilo Vámi milované Heldě Sijkové. Upřímnou soustrast přeje její dávný přítel Alexander.