Sňatky z rozumu (dopis)

Milý pane Chandeliere, _____________________19.5.2009

Děkuji Vám za Vaši korespondenci. Zřejmě jste jeden z posledních. Rád Vám o tom všem řeknu. Rád vám, nerad řeknu. Snad mě chápete.

Nevím, proč jsem pozbyl lidskosti v takové míře. Čím více životů - nejen lidských - jsem měl v moci, tím více mi připadaly bezvýznamné. Přesto však mi dokázalo záležet na jednotlivci. Časem jsem však tím jednotlivcem zůstal pouze já sám. Vzpomínám na to rád. Ale člověk nemůže být docela nezávislý. Pozbývá tak smyslu. Avšak nyní a zpětně - raději bych býval byl nenáviděn miliony lidí, než jedním jediným člověkem, který by mě k smrti nesnášel stejně tak, jako mě měl rád.

Jednou za mnou přišla slečna E. Po tak dlouhé době, co se se mnou nijak nespojila, ani neprokázala žádný zvláštní zájem o to se se mnou setkat. Ale najednou tu byla. Milá tvář. Měl jsem ji velice rád, možná jsem se bránil náznakům toho, že ji miluji. Byla dlouho se mnou v letech už dávno uplynulých, potom zmizela, jakoby se do země propadla. Nestaral jsem se o to. Byl jsem tedy velice překvapen její nedávnou návštěvou. Ale ona se značně změnila.

Tak, jak předtím měla mírné vzezření věrného a stálého, vše milujícího stvoření, nyní vypadala jako svůj protiklad - myslel jsem si, že protiklad každého je pouze pomyslný, ale zřejmě jsem se zmýlil - tak, jak bych si ji nikdy v životě nechtěl představit. Její oči zemřely a zíraly na mě prázdným pohledem, ze kterého jsem měl strach. A povídám Vám - nikdy jsem neměl větší. Co je proti tomu obava ze ztrát na životech někoho, koho stejně nikdy nepoznáte a nepoznal jste, co je to? Co je to proti výčitce v očích, o kterých léta předstíráte, že je nevidíte. Chvíli tam stála a tím šíleným pohledem mě měřila, jakoby mě viděla poprvé, jako bych byl kořist, zvíře, na které se má vrhnout a přemýšlí, kde je nejzranitelnější...

Tušil jsem vše. Mám v houšti svých hříchů malou skulinu, kterou vidím - a věděl jsem, přesně jsem věděl, co bude následovat. Ano. Proti mě se vrhla ta slabá dívka, proti mě, muži, který měl v rukou ty nejnepředstavitelnější a nejděsivější zbraně, s tou malou a nicotnou silou jediného člověka, nicotnou, ale ničící. Křičela a já nevěděl co, bila mě, už nevím kam, zřejmě do hlavy, a já se nemohl bránit. Tušil jsem, že hněv osoby, kterou jsem vytěsnil ze svého světa proto, abych ji vyměnil za nesmiřitelnou válku mas, za nesmysl, který nebyl téměř třeba, ač vím, vím, že přes celou svou špatnost násilím donutil k pokroku - hněv té osoby mi byl takovým trestem, viděl jsem to ponížení, kterého se proti mě dopouštěla a to jen z jediného důvodu... který jsem nechtěl znát.

Už nepotřebuji lhát, pane Chandeliere. Už nepotřebuji, protože mi již na ničem nezáleží. Slečna E. den na to uzavřela smlouvu se smrtí... Pohřeb jsem nenavštívil. Vím, že měla okolo černé rakve dlouhé žluté svíce, spoustu květin a dopisů, které si stejně nepřečetla... a také už nepřečte. Už nepotřebuji lhát, když slečna E. zná pravdu.

S uctivým pozdravením

S.