Přiznání

Rázoval jsem si to přímo na komisařství. Jedná se o starou, zplodinami posetou budovu s několika okny, zdobenými skromnou štukou, z nichž ta nejspodnější jsou zamřížována, aby dovnitř nevnikl nikdo nikudy jinudy, nežli schválenými dveřmi, kterými jsem tam tedy nyní vcházel i já. A stejnými dveřmi vcházeli i návštěvníci pošty, která sídlila v též budově, co policejní komisařství.
Vstoupil jsem do dveří ve druhém patře, kde ve své kanceláři na židli seděl unavený velitel a posunoval po stole jakési papíry. Hodil jsem před něj objemný fascikl s dokumenty, jež jsem včera spisoval celou noc – přiznání. Rozlobeně na ně pohlédl a pokusil se je smést ze stolu, ale já jsem k němu přiskočil a popadl jeho ruku, pevně mu ji svíraje, čímž jsem ho přinutil, aby mi pohlédl do očí.
Tvář měl čistou, dotknutou dechem kolínské vody, nejspíše od jeho milenky. Ovšem oči měl úplně zarudlé; byl zde v práci frustrován, neboť na hlavě mu ležela zodpovědnost za celé město (za jeho bezpečnost). Hleděl na mě zoufale, jako by se kohosi ptal: „Co tady ten člověk dělá? Kdo ho sem vpustil?“
Bez rozpaků jsem se posadil do křesla v rohu místnosti. Velitel chvíli listoval v mých spisech. Pak pohlédl na mě: „A vy jste kdo?“ zeptal se mě.
„Už tu jistou chvíli jsem,“ podotkl jsem, „a vy jste si ještě neuvědomil, kdo jsem?“ Jsem udavač a udávám sama sebe.“
„Dobrá. Jedná se o vraždu té dívky, že? Inu, pak je mi líto, již jsme zatkli někoho jiného,“ řekl mi velitel téměř otcovsky.
„Opravdu?“ podivil jsem se. „To mě tedy velmi udivuje,…ale je-li tomu tak, ať je tomu tedy tak,“ řekl jsem pak rozhodně.
„Ano, již není o čem rozhodovat,“ řekl velitel; zřejmě mě už chtěl vystrnadit. Ale já jsem se tak rychle nedal. „Inu, rád bych viděl její tělo,“ řekl jsem pološeptem. Velitel si mě podezíravě prohlédl.
„Její tělo?“ řekl. „To ale už nikdy neuvidíte,“ dodal tajemně. „Už jej nelze ukazovati, dokonce ani otrlý lékař nevydržel ten pohled…ne, ne, to nelze.“
„Ale jak to?“ řekl jsem rozpačitě, „víte, já jsem se do ní téměř zamiloval,“ pokračoval jsem, „viděl jsem ji jen jediný den, týž den, kdy nešťastnou shodou okolností nalezla svou smrt, ale mám pocit, jako bych měl ještě cosi odčinit, jako bych jí něco dlužil, jako by cosi ve mně zůstalo, co ještě náleželo jí.“
„Ach tak,“ ošklíbl se velitel, dávaje najevo rozpaky i poděšení zároveň. „Pak ale…“ začal a odmlčel se, upřev svůj zrak na špičky svých bot.
„Pak ale vás tam budu muset doprovodit,“ řekl konečně právě ve chvíli, kdy jsem chtěl už odejít, a s úsměvem mi kynul rukou. Projevuje mi pozornost a neustále se ukláněje, dovedl mě k levé zdi jeho kanceláře, odemkl malé, staré zažloutlé dveře a gestem ruky mě s úsměvem vybízel, abych vstoupil. Vevnitř mě překvapil hnilobný zápach, prosycující celou místnůstku, do níž proudilo světlo oknem na jejím druhém konci. Na stole uprostřed leželo jakési tělo. Byla to ona. Poznal jsem ji podle vlasů, kterých měla mnoho, mnoho voňavých, nic nevážících vlasů. Prolézali jí je mravenci. Pohlédl jsem na velitele. „Nu, nebudu vás rušit,“ řekl způsobně a vytratil se, zavřev za sebou dveře. Došel jsem k ní, abych ji zevrubně prozkoumal. Ležela v poloze pohřbívaného světce. Ruce už ovšem neměla, ty ležely opodál, u jejích nohou. Byla omytá, takže na jejím těle nebyla ani kapka krve, ale hrudník měla rozdrcený a vmáčknutý dovnitř, jako by na něj někdo položil těžký železný rumpál a pak do něj jím mlátil, přičemž kosti praskaly jedna za druhou. Po straně jejího břicha byl vidět oříznutý výčnělek žebra, které tudy trčelo.
Celého mě to vzalo. Došel jsem k oknu a začal jsem si zpívat. Pak jsem přece jenom se k ní vrátil a šeptaje tichou modlitbu, políbil jsem ji na víčka, zavřená a spící; ale pak jsem neodolal a spojil jsem také její rty se svými. Rukou jsem jí přejížděl po levém, nezraněném boku, ve kterém snad dosud ještě leželo srdce.
Pak jsem došel k oknu a vyskočil jsem. Přijela pro mě sanitka a byl jsem svěřen do péče doktora Friedbergera. Po třech dnech intenzivních bojů o můj život jsem jim zemřel a vydal jsem se do fantastického ráje, kde jsem se shledal se živou Kateřinou a prováděl na ní ty nejkrásnější něžnosti až do skonání věků.