Kauza Perníková chaloupka aneb Juristic story

Všichni známe pohádky. Ať je děj jakýkoliv, končí vždycky dobře a oběti na životech jsou podle dostupných statistik minimální, až zanedbatelné. I v pohádkovém světě lze najít zvrhlíky, bestiální vrahy, krutovládce a krkavčí matky. Zákon je zákon, zlo nesmí zůstat nepotrestáno a poškození mají nárok na odškodné. Pojďme se podívat, co se odehrává po proslulé větě "a žili šťastně až do smrti"...

Stalo se před lety v malém domku u lesa. Dvě nezletilé děti, odvržené rodiči, padli do spárů naoko přívětivé stařeny, z níž se ovšem brzy vyklubala paranoidní schizofrenička naslouchající imaginárním hlasům svého havrana, která se pokusila děti zabít a upéct. Jen dílem šťastné náhody oba poškození vyvázli bez větších zranění a ač se zdálo, že ježibaba uhoří při požáru svého příbytku z perníku, hasičskému záchrannému sboru se podařilo babiznu vyprostit a uhasit ruiny.
O hrůzném činu hlásaly palcové titulky místního plátku. Nebylo zbytí, případ byl dohnán až před soud. Nad nerudným soudcem visela podobizna Maxmiliena Robespierra - advokáta, jehož nedávno rozvášněný francouzský lid oženil s paní Gilotinou. V soudní síni se s tichým mrmláním pomalu shromažďovali vesničané v očekávání pořádné senzace. Od doby, co byl ve vesnici vydán zákaz veřejných poprav, zůstaly soudy jedinou zábavou upracovaných venkovanů. Jakmile kostelní hodiny odbily šestou večerní, vstoupili do místnosti poškození - Jeníček a Mařenka, a šum v síni zesílil. Soudce podrážděně zabušil kladívkem. Za okamžik se v síni doslova zhmotnila ježibaba. Obžalovaná se posadila vedle svého právníka, ďábelsky vyhlížejícího mladíka s černými vlasy vyčesanými do malých růžků, a potutelně zamrkala na soudce. Ten opět uhodil kovářským kladívkem o stůl, až vetchá ženština v první řadě s vyjeknutím nadskočila, a zahájil jednání v kauze Perníková chaloupka. Kývl na ježibabu a ta se rádoby vznešeným krokem přesunula k lavici obžalovaných. Zároveň k ní vykročil i právník Jeníčka a Mařenky, vyplašený bledý mladíček s uhrovitou pletí, se sotva složenou rigorózní zkouškou. Setřel si mlíko z brady a zůstal stát v uctivé vzdálenosti od obžalované. Napjatě si na mastném nose poposunul brýle a tupě se zahleděl na soudce.
"Ptejte se," vyzval ho soudce se zabručením a obrátil oči v sloup.
"Obžalovaná," zaskřehoval právník, lépe řečeno právníček, mutujícím hlasem, "je pravda, že jste měla v úmyslu zavraždit tyto děti," pokynul směrem k sourozencům, "a uvařit z nich pokrm pro vás a vašeho havrana?" Ježibaba nasadila kajícný výraz.
"Ano, vážený soude," zamumlala pokorně, "co však má dělat chudá stařena v invalidním důchodu, navíc v období krize? Globální oteplování nepřeje mé zahrádce, půda je suchá, drůběž umírá na ptačí chřipku, vepřovému už se také nedá důvěřovat, krávy jsou šílené a peníze prostě nejsou!" dodala zoufale. Její obhájce s ďábělskou vizáží uznale pokývl hlavou a v očích mu zahrály drobné ohníčky. Mladíček zastupující stranu poškozených zrozpačitěl a vzpomněl si na svou vlastní babičku. Užuž se chystal stařeně přitakat, ale pak zahlédl v Mařenčiných očích slzy a v Jeníčkově ruce prak, a raději myšlenky na těžký úděl dnešních důchodkyň zaplašil.
"Na to jsme taky mysleli," řekl nahlas, "bydlíte však v chalupě z perníku. Mohla jste ji prodat zdejší cukrárně, kterou byste tak zachránila před krachem, a nebo inzerovat v deníku s realitami," argumentoval. Musel sám sebe v duchu pochválit.
"Ale když já měla strach, že naletím nějakým podvodníkům," štkala čarodějnice, "dneska se za realitního agenta může převlíct lecjaký hrdlořez a mafiján..." zabořila obličej do rukou a mezi prsty jí vykukoval dlouhý nos s bradavicí.
"Podvodnici jsme naletěli tak akorát my!" vykřikl bojovně Jeníček, který až doteď seděl na nepohodlné lavici bez hlesnutí jako slušně vychovaný hoch a držel svou roztřesenou sestru za ruku, "když nás otec z finančních důvodů pohodil v lese, slíbila, že se nás ujme, bude nám platit školné, zdravotní pojištění a tak!" rozhořčil se chlapec.
"Ticho v soudní síni!" zaburácel soudce dopáleně. Ze všeho nejvíc nesnášel děti, natož takhle nezpůsobné drzé kluky, a krom toho mu začínalo být ježibaby líto. Jeníček se uraženě stáhl.
"Slovo má obhajoba," zahučel soudce. Babiznin obhájce povstanul. Svým "pekelník-look" uchvátil nejednu mladou vesničanku v síni a moc dobře to věděl. Rázně přešel k oběma poškozeným.
"Tak vy tvrdíte, mladíku," nadechl se a zapíchl ukazováček do Jeníčkovy sádelnaté hrudi, "že vás tato stará žena neživila dostatečně dobře?" sjel pohledem Jeníčkovo otylé bříško a baculaté tváře, "že si neodtrhovala sousto od úst, jen aby vám a vaší sestře poskytla nadstandardní péči?" máchl rozčilené rukou k ježibabě, simulující na lavici obžalovaných srdcervoucí pláč.
"Námitka," vpadl mu do řeči roztřesený právník sourozenců, a než stačil udat důvod, soudce nad ním mávl rukou, že se námitka nepřipouští. Obhájce toto intermezzo přešel jako by se v síni žádný sotva dostudovaný právníček vůbec nenacházel.
"Vždyť už jsme při výslechu jasně uvedli, že mě ta stará bába držela v kleci a vykrmovala jako posvícenskou husu, jen aby mě mohla sníst," zaťukal si Jeníček na čelo, "a mou sestru nutila tvrdě pracovat, jelikož je sama líná jako veš!" popadl Mařenku za ruce a ukázal obhájci sestřiny krvavé mozoly.
"Děti musí doma pomáhat," pokrčil obhájce povzneseně rameny, "dnešní mládež by jen lezla do cizích zahrad, střílela z praku vrabce a staré lidi a malovala sprosté symboly po zdech," pokýval moudře hlavou.
"Něco jiného je ovšem výpomoc příbuznému, a prachsprosté otroctví!" vykřikl snaživě Jeníčkův a Mařenčin právník.
"Ale já mám zdravotní potíže!" zakvílela stařena. Soudce nepřítomně sledoval gradující výměnu názorů a přemýšlel, proč mu ještě žádná strana nenabídla úplatek.
"Ani zdravotní potíže, ani nic jiného vás neopravňuje k dvojnásobnému pokusu o vraždu s trvalými následky, vezmeme-li v potaz Jeníčkovu obezitu, k otrokářství a ke kanibalismu," namítl právník dětí, "nemám žádné další otázky. Myslím, že důkazy hovoří jasně," nadmul se důležitě. Byl to jeho první případ.
Obhájce ježibaby vycítil, že se dostal do úzkých. "A co rodiče poškozených?" vystrčil bojovně bradu, "neměli by být také předvoláni za opuštění potomků?" dožadoval se spravedlnosti. Soudce nevzrušeně pokrčil rameny.
"Možná," připustil, "každopádně to už je jiný případ," dodal, "v kauze Perníková chaloupka se porota shodla na následujícím: Obžalovaná byla shledána vinnou ve všech bodech obžaloby a odsuzuje se k třista letům nucených prací v jídelně zdejšího sirotčince. Dále zaplatí určitou částku rodičům Jeníčka a Mařenky, aby si mohli dovolit právníka, bude Jeníčkovi financovat odtučňovací kúru, dokud se poškozený nedostane na svou původní váhu, a Mařence masáže po dobu šesti měsíců, aby se poškozená dostala zpět do kondice po týdnech otroctví.
Obžalovaná může proti rozsudku podat odvolání, a to do třiceti dnů od vydání rozhodnutí. Ukončuji jednání," dohovořil soudce. Ježibaba se s výkřikem propadla do země a její obhájce, z něhož sršely jiskry vzteku, zmizel zahalen kouřem a plameny. Síň propukla v jásot a vynesla Jeníčka a Mařenku na rukou z místnosti.
Soudce s těžkým povzdechem svlékl talár a zadoufal, že při soudní při s rodiči sourozenců se mu dostane aspoň maličkého úplatku.