Subtilní lyrický argument

Je dnešní den. Milá dívka lousianská je se svým úsměvem stále stejná, jako před devíti lety. Přitom toho plyne tolik mnoho. Její příběh tryská a praská jako bílá holografická elektromagnetická kouřová koule, celý už se odvinul, ačkoliv se ještě dále vine a ačkoliv se ještě celý neodvinul, pravdivé jsou obě anti-teze. Její oči jsou monukleotická forma nekonečného poznání, ve kterém se scházejí ctihodní páni, které ona vítá, nenuceně. Otočila se na mě v tom již tolikrát probíraném kině, zaslechla můj skomírající hlas, tlumočený živěji a s lehkostí pánem, který mě předběhl a měl první slovo. Ale opravdu přišla odpověď, že ano, že ten dopis četla, a že se chtěla sejít (s podivně posměšným, i když ne až tolik posměšným důrazem na toto slovo, „sejít“, „sejít!“, jako bych to psal v tom dopise a jí se to zdálo jako lexikologická rarita) na jarmarku. Normální vyprávění se mi příčí, zvlášť ještě, když to ani není, ani je fantazie, nikdo neví, co to je. Ale nerezignujme! Popíši vám jeden z nejkrásnějších zážitků mého života, nic nevynechám, slibuji.

V ten zářivý letní den, co se světla týče, ale éterický podzimní, co se temperatury a chronologie týče, tedy asi tak osmého října, jsem kráčel, byl jsem uvolněn z práce, onoho dopoledne, krásnou periferní ulicí po perfektním bezduchém chodníku. Sem tam nějaký výkal na něm, jinak brusná čistota a lesk a chlad. Boty se mi dotýkaly silnice černé barvy, ve které se odrážela lízátka a slunce a já jsem kráčel jako by tím odrazem. Ale Rimbaud nejsem. Nu což. Zahlédl jsem dívčí v černobílé kostkované bundě skrytou postavu v dálce. Bez psa. Šel jsem jí naproti, a když jsem k ní došel, zastavil jsem se na věčnost. Smála se zvláštním přežvykujícím úsměvem, možná se tomu říká šklebení. „Nikam nepůjdeme,“ poznamenal jsem. „Vždyť to ani není potřeba,“ odpověděla, říkám, mírně posměšně, ale beze stop nenávisti, tak typické pro podobné i jakékoliv jiné situace, pro vše. „Milá dívko, jak se máš, jistě znáš ty půvabné noviny o hudbě a kresebnou dokonalost ostravských zátiší. Snad ti nemrznou ruce, že je v tom kabátci, jejž ve svém vyprávění „bunda“ nazvu, schované před zimou máš?“ „Tak, novinky mi známé jsou, a ruce, ty mi nemrznou.“ „Doopravdy? Snad dojdeme spolu metafyzického poznání. Nuže, vyzývám tě na cestu, divná divotvorná dívčino!“
„Jako Charles Baudelaire?“
„Je tisíc různých možností, to je jedna z nich. Jsou možnosti.“
„Jsou však také nemožnosti.“
„Těžko najít rozdíl, diferencovat je. Zdá se, že si rozumíme.“
„Zdá se všelicos. Žijeme beznadějně ve svých světech.“
„Třeba my dva nalezneme svůj svět pro nás oba najednou.“
„To by mělo nějaký vyšší smysl?“
„Oui, to by bylo krásné.“
„Proč?“
„Protože si to přeji.“
„Tedy volní, tedy volské kategorie. Ty jsi vůl?“
„Ne, vůle.“
„Nu, koneckonců, mně je to jedno, já jsem románová dívka, já o ničem nerozhoduju, je to na tobě.“
„Já jsem také zrovna součást románu. Ne. Je to bídné. Jak nízké máme pravomoci. Nemůžeme vůbec žít.“
„To nemůžeme. Já ti vůbec nejsem schopna uniknout.“
„Je to až úsměvné.“
„Ačkoliv není.“
„Z hlediska křesťanského je radost být na světě, vždyť za účelem slastné radosti bylo utrženo jablko.“
„Ovoce.“
„Ovoce. Ovšem je to zároveň také hřích. Máme se tedy radovat a přitom cítit zpronevěru?“
„To jsou jen pocity nevolnosti, provázející každý živočišný úspěch, to není žádné vědomí zásvětního trestu, a vůbec, strach není důležitý svým obsahem, nýbrž svým bytím.“
„Teď už nevím, kdo mluví. Dospěli jsme ke konjunkci?“
„Spojení? Je to dost dobře možné.“
Ležel jsem v posteli s nebesy na této dívce, a kryla nás peřina z důvodů morálních a estetických standardů hollywoodského filmu. Zdálo se, že zasouvám, dívka se smála, sem tam padl polibek a řeč nepřerušeně plynula současně s přerývanými vzdechy.
„Ano. Obsah je jen fikce. Naše obavy nemají obsah, poukazují jen na přítomnost, vlastně samy na sebe. Možná, že obavy slouží k vytvoření iluze tzv. „času“, neboť jak se mění obavy, máme pocit, že se mění i čas, pozice a podobné věci. Ve skutečnosti se ale jen mění pohlavní polohy – kdo zrovna s kým, kdo na koho myslí, kdo je zamilován. To charakterizuje bytí a „svět“, vůbec, „pohlavnost“ je jen jiné slovo pro „bytí“. Mnozí by s tím nesouhlasili, ale o pravdu přece nejde, pravda nemá bytí, pravda je platónský výmysl.“
„Nikdy jsem tě neslyšela tak moudře hovořit, už dlouho ne! Za to si zasloužíš pusu na uklidněnou?“
„Ano. A dále. To, co říkám, není žádné uklidňování, neboť to je, tudíž je to bytí, a co je bytí, je jediné správné, neboť je to to jediné, co je. Staré materiální poučky…“
„Neznám…“
„Ale má komplexní filozofie všechno překoná, cítím, jak ovlivňuji světové dění.“
„Máš na mysli pohlavní dění.“
„Mám na mysli dění.“
„Bytí.“
„Vždyť o tom mluvím pořád dokola. Ale nikdo není ochoten o tom diskutovat. Ještě tak možná ty. S jinými lidmi to už nejde.“
„Musíš se vysvobodit.“
„Ze své introvertní metafyziky?“
„Ne, z bláznivosti, je to tak prosté. Já ti pomohu.“
„Ty? Ty tak. A od čeho, přesně? Ty jsi, já jsem, pohlavnost jest, to všechno bytí jest, bytí jest, co s tím? Navíc bytí být nemůže, neboť by to vedlo k nekonečnému regresu. Tak jako tak, lze napravovat to, co jest?“
„Jak by nešlo. Věta o nápravnosti je základním axiómem materialistické ontologické dialektiky. Bytí mění bytí, ačkoliv do bytí vůbec nezasahuje, avšak v jeho rámci se přece nachází činnost.“
„Činnost! Nevyslovuj přede mnou to odporné slovo, nebo spáchám sebevraždu!“
„Okej.“
„Musím dýchat.“
„Dýchej.“
Tuhle mohu dál a ještě dál. Obsah díla je značný, ač, jak je zde řečeno, o obsah nikdy nejde, jde o bytí.
„Postřílej ty upovídané chytré lidi, kteří všechno překroutí! Tvá ruka je rychlá a hýbe světa podstatou!“
„Milá dívko! Až na nás přijde světobol, překonáme jej myšlenkou na jednoduché vyjadřování.“
„To se mi vážně líbí.“
„Kdo hodně čte, to ještě neznamená, že je to on.“
„Je to zvíře. Beckettovské.“
„Nejdřív stvoř novou prozódii, pak se staň autorem a hýbej prstem.“
„Oui. Kdo teď mluví?“
„Nevím, to je jedno. Celou dobu se tu snažím vysvětlit, že je jedno, kdo mluví.“
„Ale kdo tedy mluví, kdyby přišlo na tu otázku?“
„Slzná nebetyčná nádhera bezfantazijního bytí strnulého, neromantického. Mácha psal tak krásně.“
„Neboť byl odvážný a taky hodně četl. A ty?“
„Já nic. Já jen dramatický dialog… log…“
„Stejně se ti někdy povede něco substancionálně vyjádřit, popíšeš třeba krásu dívčích údů nebo odsouzeníhodné múzickou radostí maskované pohlavní neukojení.“
„Oui. Yes. Da.“
„Sí.“
„Ano. Dostojevskij psal psychologické romány. A nikdy neskončil.“
„Smrtí končí vše.“
„Jako takový neskončil nikdy, jen tím, že zemřel, skončil. Ale ne jako takový, nýbrž jen on, ne jako takový. Znáš to moderní nádraží Ostrava-Svinov?“
„Znám je dobře. Jak se máš?“
„Ale tak jde to, i když se stydím říci, že se nějak mám, stejně je to jedno, jak se mám, a není to jedno oproti něčemu, na čem záleží, neboť nezáleží na ničem a všechno je to jedno, aspoň já se odvažuji to tak říct, ač ty se bojíš, ale to je taky jedno, na tom taky nezáleží, na ničem, k sakru, nezáleží, slyš ten neutuchající hlas, jak ti monotónně šeptá věty o své a tvé zkáze, četla jsi nihilismus Samuela Becketta, ten už tu vystupoval, moje milá!“
„Snažíš se, pořád je to ale málo, nezmění to, že povídka už brzy skončí a to relativní ukecané absolutno, které patří zamilovaným introvertním ústům, se ztratí!“